V sedmdesáti letech, po zlaté svatbě, odešel dědeček k jiné ženě. První láska je láska poslední.

Kdysi dávno žili manželé, i když ve skutečnosti to byli prarodiče. Vzali se v 18 letech a v 68 letech oslavili zlaté jubileum. Oslavovali s velkou slávou: v restauraci, s celou rodinou, s dárky, se zpěvem a tancem, a dokonce dostali od starosty osvědčení. Několik dní po oslavě se muž vydává za svou první láskou.

K dívce ze svého dvorku, do které se zamiloval ve čtrnácti letech a kterou ztratil v sedmnácti. Po tolika letech se setkali v Odnoklassnikách a dědeček si uvědomil, že “k první lásce se vždycky vracíme”. Rozhodl se, že nikomu nebude kazit oslavu.

Po obřadu promluvil se svou ženou, vše jí vysvětlil a odešel z domu. Jeho žena je v šoku, děti a vnoučata jsou smutné. Jen dědeček a jeho nová přítelkyně jsou šťastní. Synové se ho snažili uklidnit, ale dědeček řekl, že chce strávit alespoň poslední roky života se ženou svých snů.

Když jsem tento příběh slyšel, hned mě napadlo, že dědeček byl dobrý člověk. Někteří lidé nedělají takové věci jako on ani ve svých dvaceti letech a v dnešní době bohužel mnoho lidí žije podle svého rozumu, a ne podle pohlaví. Ale můj dědeček se řídil svými pocity. Pak jsem sáhl hlouběji a bylo mi líto mé ženy.

To, že zůstala v sedmdesáti letech sama, nebylo nic proti tomu, že se zdálo, že žijí dobrý život, ale manžel ji opustil kvůli jiné ženě. A nejenže odešel, ale co hůř – byl do jiné ženy zamilovaný už 50 let! V tomto příběhu, ať zvažuji cokoli, nemohu se postavit na žádnou stranu. Je tu tolik “co by kdyby”. Celkově chápu dědečka, jeho ženu i rozvedenou.

I ve dvaceti, i v sedmdesáti si chci urvat kousek štěstí a žít s ním. Ale tenhle příběh mi přišel tragičtější než milostné příběhy dvaceti- až pětadvacetiletých. Tady je víc příběhů, víc zúčastněných lidí, víc nevyřčených problémů, víc nemilovaných a milovaných…..

Související Příspěvky