Ze dne, kdy jsem byl odebrán svým biologickým rodičům, si toho moc nepamatuji. Pamatuji si jen, že byt, ve kterém jsem bydlela, byl cítit zápachem a neustále jsem slyšela dětský pláč. Byly mi tři roky, když jsem skončila v sirotčinci. Jak jsem později zjistil, moji rodiče rádi plakali. Jeden ze sousedů si stěžoval; přiš
ly orgány péče a odvedly mě i mého bratra. Mému bratrovi tehdy nebylo víc než osm měsíců.
Tak se stalo, že bratr byl adoptován, ale já ne. Byl jsem moc malý, takže jsem nic nechápal, ani jsem si neuvědomoval, že mám bratra. V dětském domově jsem si našel nové kamarády, začal jsem se zajímat o kreslení a dokonce jsem vyhrál první a druhé místo v některých soutěžích. Ale jako dítěti mi chyběla mateřská a otcovská láska.
Jednoho dne ke mně přišla učitelka a zavolala na mě, abych šel s ní: “Máš návštěvu. Jmenují se Jaroslava a Ostap, jsou to velmi milí lidé. Myslím, že se jim budeš líbit,“ řekla mi učitelka. Nic jsem nečekal, protože děti starší sedmi let se obvykle do rodin nepřijímají. Ukázalo se, že Jaroslava a Ostap jsou milí a hodní lidé. Pozvali mě na procházku do parku, který se nacházel v areálu sirotčince.
Jaroslava vytáhla z tašky kousek jablečného koláče: “Myslím, že to máš rád. Upekla jsem ho speciálně pro tebe,“ usmála se žena. ‘Chtěla jsem jí říkat „mami“, protože se o mě starala a v jejích očích jsem viděla něco jako sebelásku. Ostap mi vyprávěl o svém psovi, kterého pojmenoval ‘Malyš’, ačkoli vůbec není velký jako dítě.
Po chvíli chůze se se mnou rozloučili, aniž by mi slíbili, že se vrátí. Ale já na ně čekal, z nějakého důvodu jsem cítil, že se vrátí. A oni se vrátili. O několik dní později se vrátila Jaroslava. Znovu jsme se šli projít do parku.
“Naďo, byla jsi malá, když tě sem přivezli. Tvoje učitelka ti neřekla, že máš ještě mladšího bratra Maxima. No, adoptovali jsme ho, když byl ještě hodně malý, teď je mu pět let. Nedávno jsme zjistili, že náš syn má takovou milou sestřičku. Po poradě s ním jsme se rozhodli, že by bylo chybou sourozence rozdělit.
Takže, jestli ti to nevadí, rádi bychom tě adoptovali. Byla jsem nadšená. Nyní žiji v milující rodině, kde se o mě starají a cítím se milovaná. S bratrem jsme se hned spřátelili. Mám svou rodinu moc ráda: mám teď tátu, mámu a bratra – o tom se mi ani nesnilo.
