“Lucyna je moje oddaná přítelkyně. Léta jsme žily byt vedle bytu, sdílely jsme spolu tajemství a pomáhaly si s domácími pracemi. Po smrti manželů jsme obě zůstaly samy. Není to tak dávno, co Marek odvezl Lusi do domova důchodců. Už dlouho tušila, že by její syn mohl mít takový plán. Proto se na to patřičně připravila a vytáhla na něj pěknou boudu.”
Syn odvezl Lucynu do domova důchodců.
S Lucynou jsme dlouhá léta sdíleli starosti i radosti. Byly jsme sousedky, a když nám zemřeli manželé, spřátelily jsme se ještě víc. Bylo štěstí, že jsme nezůstaly úplně samy a mohly se na sebe spolehnout. Začaly jsme společně vařit večeře, bylo to prostě levnější a vždycky s tím bylo méně práce.
Lucynka má jednoho syna, který o ni neměl příliš velký zájem. Pořád se zmiňoval o tom, že by měla jít časem do domova důchodců a pak by se o ni nemusel starat a občas jí přivézt nákup. To mu vyhovovalo. Jednoho dne svůj slib splnil a konečně jí sehnal místo v pečovatelském domě. Odvezl ji tam bez mrknutí oka.
Ale překroutila jeho číslo
Luci byl opatrný. Znala svého syna dobře a věděla, že ji tam chce zavřít a pak jí byt pronajmout a vydělat na tom. Dokonce se obávala, že nemovitost prodá. Proto podnikla patřičné kroky.
Převedla byt na mě! Takže když se její syn vrátil, už jsem čekal ve svém bytě. Ukázal jsem mu dokumenty a řekl mu, že tady nemá co hledat. Řekla jsem mu, ať přivede Lusi zpátky, pak na něj byt převede. Jinak by ho nedostal ani po její smrti.
Syn neměl na výběr.
Syn je velmi lakomý a chamtivý na cennosti. Zuřil, ale poslechl. Přivedl Lucindu zpět a hned s ní sepsal smlouvu. Zahrnul do ní informaci, že byt bude po její smrti patřit jemu, ale že se o ni musí postarat, dokud je naživu, a nemůže ji dát do domova důchodců. Jsem na svého přítele hrdý. Má výhodnou nabídku a vhodně ji využívá.
