Jednou jsem čekal na autobusovém nádraží na dálkový autobus. Venku byl chladný podzim. Pršelo. Můj autobus měl odjet za padesát minut. Sedl jsem si na židli v čekárně, vytáhl telefon a začal surfovat po internetu. Vedle mě bylo volné místo a sedla si na něj čilá starší paní. Začali jsme si mimoděk povídat, protože si zjevně chtěla s někým promluvit. Konverzace začala banálním počasím.
Pokračoval jsem v konverzaci. Babička byla velmi hovorná, vyprávěla mi o sobě a svém životě. Stará paní mi vyprávěla o svém životě. Vyprávěla mi, jak jí shořel dřevěný domek. Dům byl dost velký pro dvě rodiny. V jedné části bydlela stará paní a v druhé nefunkční rodina. Jednou v noci vypukl požár v polovině rodinného domu a rozšířil se i na babiččinu stranu. Babičce se podařilo zachránit dokumenty, peníze a nějaké oblečení.
Dům vyhořel do základů, díky Bohu nikdo nezemřel. Po této události odešla babička do domu své dcery ve městě. Zůstala u ní týden. Její zeť jí nic neřekl. O týden později jí dcera u snídaně řekla: „Mami, ty chrápeš a chrčíš!“. Zatímco dcera se zetěm byli v práci, babička si sbalila své jednoduché věci a odjela. Pak se jí do očí draly slzy. Utřela si je. “Vychovala jsem ji sama. Dokončila školu i univerzitu.
Pomohla jsem jí koupit byt ve městě. Pomáhala jsem jí vychovávat dvojčata, vnoučata,“ řekla také babička. Otočila jsem se ke staré paní: „Kde teď bydlíte?“ zeptala jsem se. Babička odpověděla: “Vrátila jsem se do své vesnice. Přestěhovala jsem se do prázdného domu. Tam bydlím. Sama toho moc nepotřebuji.”
Bez rozmýšlení jsem si zapsala babiččinu adresu. Přišel jsem domů a řekl o schůzce své ženě. Měli jsme zrovna problém; hledali jsme chůvu pro naše dítě. Po nějaké diskusi jsme se rozhodli, že starou paní vezmeme k nám domů. Nyní má střechu nad hlavou a my milující babičku.
