“Moje rodina by mě už nejraději odvezla do hrobu. Vůbec nehledí na to, že já, ačkoli je mi 83 let, do hrobu vůbec nejdu.
Cítím se zdravý a mám před sebou ještě mnoho let života. A přesto si zřejmě myslí, že to bude jinak a že odejdu a oni se budou dělit o mé dědictví. Ach, aby se nespletli… Doufají snad ve velké dědictví po mně?
No, tak to si to spočítají.“ A tak jsem se na ně podíval.
Mám děti, mám vnoučata.
Netajím se tím, že jsem poměrně bohatý člověk. Mám svá léta, ale 40 let jsme s manželem hodně šetřili, abychom měli na stáří. Před několika lety jsme také prodali náš starý byt a na nedostatek financí jsme si nemohli stěžovat.
No, Tadeusz byl dobrý chlap, ale před rokem zemřel a já zůstala sama. Tedy ne tak docela sám. Mám přece děti a mám vnoučata.
Ale na druhou stranu vidím, jací jsou. Když nepřijdou za mnou, mluví jen o penězích, penězích a rostoucích potřebách. Je pravda, že mám měkké srdce a často jim pomáhám, a to ještě nebylo nic nejhoršího. Bohužel to ale zjevně přehánějí.
Mám dojem, že jediné, na čem jim záleží, jsou moje peníze.