Před jejíma očima byl její syn odváděn v poutech. O měsíc později zazvonila u dveří dívka, která držela v náručí novorozeně s očima jako její syn.
“Je mi to líto, už nemůžu,” řekla a nechala tam dítě a všechny peníze, které měla, “podařilo se mi vybrat tolik peněz, ještě jednou se omlouvám. Řekni jí, že jsem ji měla ráda.
Je stará, ale stále stojí na nohou, stále je silná. Zvládla vychovat vnuka a poslala ho do školy. Brzy se její syn vrátí. Ale chlapec na svého otce nečekal. A nelze mu to mít za zlé. Nikdy v životě jsem ho neviděl.
Neznal ani svou matku, jen věděl, že ho má moc ráda a že je jí to líto. Zanedlouho se syn vrátil. Dlouho plakal, omlouval se matce a děkoval jí za to, že ho vychovala. Dítě zpočátku nechápalo, kdo je.
Pak si ale zvyklo a říkalo mu tati. Měl svého otce rád a měl ho moc rád. Matka si konečně oddechla. Pro starou ženu bylo těžké nést takovou zodpovědnost. Ale jednoho rána jsem se probudila a uviděla na stole vzkaz:
“Odcházím, je mi bez ní těžko”. A znovu, pořád dokola. Nemohla si najít místo, protože tentokrát je dítě už dospělé, chápe, že ji otec opustil. A její zdraví už není jako dřív, málem skončila v nemocnici.
Další první září, další dítě bez rodičů. Jednoho dne, když jsem se vracela se svým vnukem ze školy, jsem ve vchodu uviděla svého syna a snachu.
Zářili štěstím. Ukázalo se, že je jejich syn neopustil. Vydal se za svou milovanou, dlouho ji hledal a nakonec ji našel. Nevdala se, její srdce nemilovalo jiného. Uplynul rok.
Syn a snacha se přestěhovali do sousedního domu a pracovali, ale na babičku nezapomněli. Byli jí neskonale vděční, že vychovala vnuka a odpustila jim, a teď ještě kojí novorozenou vnučku, která je jí tak podobná.
