Před deseti lety zemřel můj manžel a já byla sama se dvěma dětmi. Zdědila jsem matku svého manžela, tchyni. Teď, když jí je 84 let, chce, abych prodal můj byt, dal jí peníze a pak se může přestěhovat ke své dceři.
Zvláštní? Ano. Jeden po druhém. Můj manžel byl těžký muž, pracoval na policii, nebylo to s ním vždy snadné. Ale moc si nevydělával, takže materiální prosperita naší rodiny vždy závisela na mně. Měl jsem normální vztah s rodiči. Aktivně jsem se podílel na jejich životě, řídil je po nemocnicích, pomáhal s jídlem.
Obecně jsem se k nim choval o nic hůř než k rodičům. Krátce předtím, než můj manžel zemřel, jsme si koupili velký třípokojový byt, udělali jsme krásnou rekonstrukci. A do našeho dvoupokojového pokoje, ze kterého jsme se přestěhovali, jsme přestěhovali rodiče mého manžela. Až dosud žili ve svém bytě na okraji města.
Prodali jsme byt starých rodičů za malé množství peněz, za které si manžel koupil auto a přidal některé z jeho vlastních. Ale pak, jeden po druhém, můj tchán odešel nejprve, a pak můj manžel. Musela jsem se dát dohromady, dát se dohromady, změnit plány a vychovávat své děti. Moje tchyně bydlela vedle mě. Kde ho měla vyhodit?
I nadále jsem platil všechny náklady na její byt úplně, protože jsem si koupil byt s vlastními penězi a to bylo registrováno pro mě. Ona mi naopak pomohla, jak jen mohla. Starala se o mladší dítě, chodila s ním, zvedla ho z mateřské školy. Musím říct, že mi tehdy hodně pomohla. Čas ubíhal, děti vyrostly, přestěhovali jsme se do hlavního města, protože zde děti mohly získat dobré vzdělání.
Moje tchyně stále žije ve stejném bytě. Navštěvujeme ji několikrát do roka, někdy si ji vezmeme pro sebe na měsíc nebo dva. Ale pořád jí chybí domov, do postele a nechce nic slyšet. Pro starší lidi je normální chtít žít ve vašem bytě. Pořád je to “hra”. „Vezmi to ode mě
Moje tchyně stále žije ve stejném bytě. Navštěvujeme ji několikrát do roka, někdy si ji vezmeme pro sebe na měsíc nebo dva. Ale pořád jí chybí domov, do postele a nechce nic slyšet. Pro starší lidi je normální chtít žít ve vašem bytě. Pořád je to “hra”. „Vezmi mě domů“ je „Vezmi mě domů“.
Má dceru, která žije 300 kilometrů daleko. Dcera ji navštěvuje každý rok. Letos jí bylo 84, je pro ni těžší žít sama a začala říkat svým sousedům a přátelům, že bych měl prodat byt, dát peníze své dceři a ona si koupí byt vedle ní.
Toto řešení mě vůbec neuspokojuje. Je to můj domov a mám děti, které je jednou budou potřebovat. Mohu dát své tchyně peníze, ale jen tolik, kolik bych mohl koupit její starý byt znovu. A to je velmi málo… nic pro příbuzného koupit.
Jak se vypořádat s touto situací, nevím. A já nechci urazit svou tchyni ve stáří, protože jsme s ní celou tu dobu žili docela přátelsky. A já se nechci vzdát svého, protože chápu, že pokud sestra mého manžela koupí byt pro matku, ten byt bude její. Myslím, ale zatím jsem nenašel správné řešení.
