Moje tchyně má podezření, že mé dítě není její syn, ale bratr jejího zetě. Rozhodla jsem se to ukončit, i když by to pro mě bylo ponižující.

S manželem jsme spolu od 16 let. Studovali jsme na stejné škole, v paralelních třídách. Jsme spolu už deset let, ale naše láska se ani trochu nezměnila. Můj vztah s Andrejovou matkou je komplikovaný. Nikdy mě neměla ráda. Naštěstí žijeme s manželem odděleně od jeho rodičů a s tchyní se vídám jen zřídka.

Vztah s manželovým otcem je jiná věc. Já mu říkám tati a on mi říká dcero. Chvíli trvalo, než jsme se spřátelili, ale zpočátku bylo všechno v pořádku. To ale není jediný problém v našem rodinném životě. Nemůžeme mít děti, ať se snažíme sebevíc. Moje tělo nemohlo mít dítě, ale s manželem jsme po něm toužili víc než po čemkoli na světě.

Bylo nám doporučeno podstoupit IVF. Jindy jsem otěhotněla, ale bohužel jsem brzy potratila. Nechci se na tento okamžik soustředit. Protože je mi toto téma stále nepříjemné. Asi o půl roku později se stalo, že Andrij musel na týden pracovně odjet do jiného města.

Pak k nám přijel tchán, protože věděl, že hodně pracuji a jsem hodně unavená, a v takovém stavu, zvlášť když je člověk sám doma, se mu vůbec nechce vařit. Semen Viktorovič mi zkrátka pomáhal s domácími pracemi: vařil jídlo, zapínal pračku, myl nádobí…

Nežádala jsem ho o to, dělal to, když jsem byla pryč. Když se Andrij vrátil, dozvěděli jsme se dobrou zprávu: čekáme dítě. Moje štěstí neznalo mezí. Následující dny jsem chodil s největším úsměvem na tváři, stejně jako Andrej a Semjon Viktorovič.

Jen tchyně se k této zprávě postavila poněkud chladně. Porod byl těžký jak pro mě, tak pro našeho syna Viktora. Ale na tom nezáleželo. Z obchodu s alkoholem jsem odcházela šťastná se synem v náručí.

Když jsme se vrátili domů, přivítali nás manželovi rodiče. Tchyně mě navzdory mému očekávání objala a v náručí dokonce chovala mého vnuka. Semjon Viktorovič celý den skákal radostí. Druhý den se tchyně vrátila do starých kolejí, ale my jsme jí nevěnovali pozornost.

Čas plynul. Rozhodli jsme se oslavit Nový rok v domě Andrejových rodičů. Seděli jsme u stolu, všichni šťastní, až na tchyni. Ta, sedící naproti mně, si nás prohlížela i se senem na mém klíně. “Jen slepý by si nevšiml, jak je Viktor podobný svému dědečkovi,” nemohla si tchyně pomoct. Ukázalo se, že si spočítala čas a “udělala závěry”.

Argumenty byly nejpřesvědčivější: s manželem jsem otěhotnět nemohla, a jakmile odešel, otěhotněla jsem; zároveň se mnou Semjon Viktorovič ještě nějak žil. Tato slova samozřejmě nikdo nebral vážně.

O skandálech a hádkách, které po tomto prohlášení následovaly, ani nebudu mluvit. Po rozhovoru s mým synem a jejím manželem se tchyně zřejmě uklidnila, ale na vnuka se dívá se stejným opovržením jako dřív. Chystám se na test DHK. Je pro mě ponižující, že jsem ho ještě neudělal jen z tohoto důvodu.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.