Chtěl jsem se s vámi podělit o příběh, který mě přiměl podívat se na to, co nazýváme „rodinou“, zcela jiným způsobem. Čekal bych něco, ale ne slova, která jsem slyšel od svých vlastních dětí, a ještě ne tváří v tvář.
Jmenuji se Anna a po většinu svého života jsem byla přesvědčena, že mám skvělou rodinu. Vychovala jsem dvě děti – Kasia a Piotr. Vždycky jsem se snažil být pro ně tou nejlepší maminkou. Všechno se začalo rozpadat, když děti vyrostly a začaly svůj život.
Nedávno jsme s manželem Januszem oslavili výročí svatby, pozvali jsme děti na slavnostní večeři. Rozhodl jsem se připravit všechny jejich oblíbené potraviny, aby se cítili zvláštní. Kasia a Piotr přijeli se svými partnery a zdálo se, že to bude skvělý večer. Nemáme moc peněz, ale odložili jsme si trochu připravit pěknou oslavu a hostit děti. Všechno, co jsme udělali, jsme udělali pro ně. Pokud bychom si měli slavit pro sebe, asi bych si udělal dort, vypili bychom s Januszem sklenku šampaňského a to by stačilo. Ale bylo to naše výročí, chtěli jsme, aby to bylo zvláštní, a to nejen pro nás, ale především pro ně.
Po obědě s Januszem jsme dali nejmladší vnučku do postele. Omylem jsem zapnul dětský monitor a nechal ho v obývacím pokoji. Vrátili jsme se do kuchyně, abychom dokončili přípravy.
A pak jsme to slyšeli… rozhovor mezi Kasiou a Piotrem, který způsobil, že se náš svět zhroutil. Mluvili o nás… jak staromódní jsme, jak otravný je náš způsob života, že se snažíme „koupit“ jejich pocity s plným stolem. Kasia si stěžovala, že vždy musela předstírat, že se jí líbí to, co jsme pro ni dělali. Piotr dodal, že bychom jim měli dát více peněz, místo toho, abychom utráceli za „hloupost“, jako jsou tyto oslavy.
Moje srdce se zlomilo… po tolik let jsem si myslel, že jsme šťastná rodina. Možná jsme jim na každém kroku finančně nepomohli, ale udělali jsme pro ně vše, co bylo v našich silách. Vychovali jsme je, školili, uspořádali pro ně krásné svatby. Vzpomínám si, jak Janusz převzal další práci, aby pomohl Piotrovi splatit hypotéku.
A pak se najednou ukázalo, že mé děti, mé vlastní děti, mě opravdu nerespektují. Proč mi to neřekli v mé tváři? Proč předstírali, že je všechno v pořádku?
Rozhodl jsem se, že s Januszem nic neřeknu. Předstírali jsme, že nic neslyšíme, ale od té doby nic nebylo stejné.
Nevím, jestli jim někdy budu schopen odpustit. Nejde ani o to, co říkali, ale o to, že neměli odvahu to říct přímo. Místo upřímnosti si vybrali lež a pokrytectví. Dá se něco takového opravit?
Nemůžu na to přestat myslet. Selhala jsem jako matka? Udělal jsem někde chybu, když se k nám takhle chovali děti? Možná jsem je příliš rozmazlovat?
