Od dětství jsem své rodiče velmi milovala a vážila si jich, věřila jsem, že jsou to ti nejcennější lidé, na které se mohu v životě spolehnout. V devatenácti letech jsem se upřímně zamilovala a provdala se za Waldka a ve dvaceti letech jsem se stala matkou a porodila syna, velmi slušného a milujícího chlapce.
V té době jsme neměli kde bydlet, a tak jsme nějakou dobu bydleli u mých rodičů. Krátce nato zemřela moje babička a zanechala po sobě dům. Dům předala mému otci, a tak se rodiče rozhodli, že ho trochu zrekonstruují a budou v něm bydlet.
Když bylo našemu synovi šest měsíců, chtěli jsme s manželem bydlet odděleně. Požádala jsem je, jestli bychom se mohli nastěhovat do tohoto jednopokojového bytu, zatímco oni se přestěhují do domu. Ale matka řekla ne.
S otcem se rozhodli, že si pronajmou byt, aby z něj měli další příjem. Matka řekla, že by pro mě bylo těžké být s dítětem sama, protože manžel pořád pracuje a ona by mi pořád pomáhala, takže by pro nás bylo dokonce lepší, kdybychom bydleli u nich v domě mé babičky.
Tehdy jsem byl ještě velmi mladý a hloupý. Z nějakého důvodu jsem se tehdy rozhodla, že má matka má pravdu, věřila jsem v její dobré úmysly. Dokonce i můj manžel se nechal přesvědčit, i když byl připraven přestěhovat se do nájemního bytu. Ve stejné době byla matka bohužel propuštěna z práce a zůstala bez příjmu. Pracoval pouze můj otec a manžel. Všichni jsme byli otrávení životem.
Nejdřív dělala rekonstrukci máma, ale když bylo všechno hotové, řekla, že si práci hledat nebude. Prostě nám řekla, že chce zůstat doma s vnoučetem. Přesvědčovala mě, že sedět doma není nic pro mě, protože jsem ještě mladá, plná sil a musím chodit do práce.
Myslela jsem si něco jiného, a tak jsem si našla práci a pokračovala ve studiu na částečný úvazek na univerzitě. Moje maminka naopak seděla s mým dítětem. Většinu svého platu jsem dávala mamince, protože mi pořád říkala:
“Tvoje dítě potřebuje tohle, tvoje dítě potřebuje tamto…” a pak jsem nějak náhodou zaslechla, jak si máma stěžuje kamarádce, že to ona živí vnouče, živí nás, obléká nás a vůbec celá naše rodina leží na jejích bedrech, zatímco my s manželem jsme jako lenoši, protože chceme mít všechno hotové, aby ona vychovávala našeho syna, zatímco my si budeme dělat kariéru.
Její kamarádka se samozřejmě rozhořčila, že jsme s manželem tak mladí a nedokážeme uživit dítě, místo abychom se neustále spoléhali na matku. Její maminka jí řekla, že moc nevyděláváme, i když to není pravda, protože s manželem všechno platíme.
Moji rodiče doslova nekupují do domu vůbec nic, všechno závisí na nás až po účty za energie, a na to už jsme si zvykli. Cítila jsem se na ni tehdy uražená, ale neodvážila jsem se hádat, dokonce jsem se ani hádat nechtěla, protože opravdu chci mít v rodině klid, tím spíš v tak těžké době.
A pak jsem se zase dozvěděla, že mi maminka říká, že na ta studia rozhazuji rodinné peníze, i když mi vzdělání platí manžel, vždyť rodiče nám teď nedávají ani korunu. Nedávno jsem se stala maminkou dcery a jsem na mateřské dovolené. Maminka stále nepracuje, tatínek jen příležitostně, i když ještě nejsou ani v důchodu a mají dobré zdraví.
Mohli by ještě vydělávat, alespoň pro sebe, pro nás by to bylo jednodušší. Ukazuje se, že manžel je jediný, kdo živí celou rodinu. Maminka už mi s dětmi nepomáhá, i když všem vypráví, jak zvládá vnoučata a celý dům jí leží na hlavě.
A stále říká mému manželovi, že nemá na nic peníze. A její otec ji v tom podporuje. Od nedávna se chce manžel odstěhovat od rodičů do pronajatého bytu. Na jednu stranu už nechci žít s mámou a tátou.Ale na druhou stranu, jak mám od rodičů odejít, když nepracují?
Vychovali mě, jak je teď můžu nechat, aby se starali sami o sebe? Je to takový uzavřený kruh, ze kterého taky nevím, jak se dostat ven, protože z platu jednoho člověka nezaplatíme ani nájemní byt. Je škoda, že se takhle chovají moji nejbližší. Co jiného můžeme dělat?
