Nikdy jsem se nechtěl oženit. Na institutu jsem se věnovala studiu a přemýšlela o své kariéře. V té době mi už bylo dvacet, ale neměla jsem žádný vážný vztah. Přátelé se na mě dívali s upřímným nepochopením. S Vladimírem jsem se seznámila, když jsem dokončila vysokou školu a měla dobrou práci. Rychle jsme našli společnou řeč a začali spolu chodit. Je to úspěšný chlap: dobrý odborník, má dobrou práci. Chodili jsme spolu dva roky a pak mě požádal o ruku. Souhlasila jsem. Navzdory naší dlouhé známosti jsem nikdy nepoznala jeho rodiče. Myslela jsem si, že je to kvůli jeho serióznímu přístupu, že svým rodičům nepředstaví jen tak někoho.
Do domu svého otce mě pozval až poté, co mě požádal o ruku. Upřímně řečeno, byla to zvláštní návštěva. Viktor Petrovič mě přijal dobromyslně, ale moje budoucí tchyně se na mě dívala, jako bych jí otrávila milovaného psa. Neřekla mi sice žádná urážlivá slova, ale celý den se na mě dívala bokem. S Vovou jsme probírali detaily svatby. Uspořádali jsme honosnou svatbu: byl tam obrovský dort, krásné šaty, hosté, tanec – všechno, jak má být. Vovova máma za ním celý den běhala. Zvenčí to vypadalo legračně. Je to dospělý chlap a maminka mu pořád našeptává, aby si upravil kalhoty nebo uhladil vlasy.
Sedím tam a jím výborný dort. Najednou ke mně přijde tchýně a říká: “Káťo, ty jsi velmi aktivní dívka, rozhodla jsem se, že urazíš mého Vovu. Já s tebou budu žít, synovi budu dávat zabrat, co se týče ženských. Před svatbou jsme se rozhodli, že budeme bydlet u mě, protože můj byt je prostorný a manželův je v nájmu. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, ale její tvář byla velmi vážná. “Ale tohle je můj byt, já rozhoduju, s kým budu bydlet. S tebou rozhodně bydlet nechci. “Já věděla, že jsi hulvát! Není divu, že si tě Vovočka vzal! Řekla a šla to říct synovi. Šel jsem za ní s nechápavým pohledem. Je to velmi zajímavá žena, musíš si na ni dávat pozor, jinak ti půjde po krku.
