Nyní je mi čtyřicet let a žiji v Římě. Mám manžela a malého syna. Moji rodiče žijí v malém městě v Polsku. Často od nich slýchám, jak je to pro ně špatné: horší podmínky a nikdo, kdo by se o ně postaral.
Moc mě prosí, abych za nimi přijel, moc jim rozumím a je mi jich líto. Na druhou stranu, když přijedou, budu se jim muset hodně věnovat. Jak jistě chápete, můj život se dramaticky změní. Chtěl jsem upozornit, že jsem rodičům už dříve navrhoval, aby se přestěhovali ke mně, ale Řím se jim nelíbil.
Chtěli být blíž k moři. Tehdy jsem neměl tolik peněz, ale teď se to změnilo. Možná to souvisí s věkem. Často zmiňují, že je to pro ně obtížné. Pak je tu tento moment: vlastní matka často uráží mého snoubence.
Už mají připravené všechny dokumenty ke stěhování. Jediným problémem však je, že je budu muset plně podporovat. Nemají žádné úspory, a když prodají dům, dostanou penízky, které jim nevydrží ani na pár měsíců. Takže to vypadá, že na ně budu vydávat všechny své peníze a nebudu mít ani na kafe.
Kamarádi mi radí, abych se vzdala myšlenky pomáhat rodičům. Říkají, že mi koneckonců nepomáhali ani předtím, tak proč bych je teď měla podporovat tím, že budu na všechno šetřit. Také si myslí, že moji rodiče jsou velmi drzí. A já jsem rozrušená: chci je pozvat, ale chápu, že by to mohlo mít vážné následky.
To vše se dá nazvat zradou. Dívka nechce převzít odpovědnost za své stárnoucí rodiče, kteří nyní potřebují její péči. Panuje přesvědčení, že z každé situace vždy existuje východisko. Na druhou stranu, rozumné východisko je takové, jaká je dnešní doba. Lidé si myslí, že rodiče budou svým dětem vždy zavázáni. Někteří lidé řeknou, že to tak je, ale já to nedokážu pochopit a přijmout, co mám podle nich dělat? Rád bych znal váš názor.
