Nějak se stalo, že jsme se s manželem nakonec rozhodli navštívit dceru v jejím novém bytě. Naše Gosia a její přítel si tam na okraji města něco domluvili. My s manželem jsme na tom, víte, o něco lépe, firma se drží, takže máme taky vyřešený život. Ale chtěli jsme se podívat, jak se jim tam žije, co všechno si dokázali pronajmout.
Čas letí a my s Andrejem, jako obvykle na poslední chvíli, balíme dárek – kávovar, protože dcera má ráda kávu, a květiny pro klima. A jedeme a já už si v hlavě píšu scénář, jak to bude hezké, jak budeme sedět, pít kafe, povídat si o tom a tom. Přijedeme a tam… no, nebudu chodit kolem horké kaše, ale není to takové, jaké jsem čekala.
Blok jako blok, ale vidím, že léta své slávy už má za sebou. Vchod je takový špatný, omítka je poškrábaná, není tu výtah, takže do pátého patra se musí pěšky. Už jsem měl špatnou náladu, ale zachoval jsem chladnou hlavu.
Koneckonců je to její dcera, její život, její rozhodnutí. Vejdeme dovnitř a tam je to… malé, ale čisté. Snažila se, ach, snažila se. Ale nábytek, jak vidím, je z různých dob a ne z jednoho páru. Plakáty na stěnách místo obrazů. Seděli jsme na pohovce s dírou ve zdi. Snažili se s bytem něco udělat, ale bylo vidět, že nemají ani korunu. A mně se při pohledu na něj rozbušilo srdce.
Sedíme, povídáme si. Snaží se být veselí, mluví o svých plánech, o svých snech. A já tam sedím a přemýšlím o sobě, o tom, jak jsem sem přišla s úmyslem uspořádat příjemné setkání, a uvnitř mám chuť na ně zařvat, aby se vzpamatovali, aby s tím životem něco udělali. Ale držím to v sobě, protože jak mám říct, že se mi to nelíbí? Že je mi jich líto?\
Chlapec je mladý, vzal by lepší práci, a jaké podmínky je schopen zajistit mé dceři? Ta mimochodem není o nic lepší, kdyby se snažila, také by získala lepší práci a lepší plat. Už to nejsou děti, je jim 23 let.
Na konci návštěvy, zrovna když jsme se chystali odejít, jsem to nevydržel. Vytáhla jsem z kabelky předem připravenou obálku, ale nebyla jsem si jistá, jestli ji dám. Uvnitř byl malý peníz pro ně, měl být na nějaké příjemnosti, ale nejspíš ho utratí za nákup potřebných věcí do bytu.
Nic jsem neřekl, nenápadně jsem ho položil na skříň. Jednou ji najdou, bude se hodit Přišla jsem domů s takovou směsicí pocitů. Přála bych si být na svou dceru pyšná, ale nemůžu.
Jiné dívky dostudovaly, jiné si berou půjčky, aby si mohly koupit vlastní pěkný byt, a ona souhlasí s tím, že bude žít v takových podmínkách. Bolí mě srdce, protože bych jí nejraději dala celý svět na podnose. Ale vím, že musí jít svou vlastní cestou, nemůžeme financovat všechno.
