S manželem už nejsme mladí: mně je 40 a manželovi 45. Naše rodina je semknutá a harmonická. Před 23 lety se nám narodil syn Kirill. Jednoho dne nám náš dospělý syn oznámil, že chce žít odděleně od nás.
Nám jako rodičům to nevadilo, protože náš syn dospěl a je čas budovat si vlastní život. Problém je však v tom, že Kiryl nechce bydlet v pronajatém bytě. Chce začít žít sám na úkor rodičů a navrhl nám, abychom mu koupili garsonku. My s manželem jsme nikdy nebyli milionáři, ale žili jsme přiměřeně dobře.
Náš syn jedl chutně, oblékal se do dobrého značkového oblečení. Jeho kapesné nebylo nikdy omezené a měli jsme prostředky na doučování a aktivity. Bydlíme ve vlastním dvoupokojovém bytě.
Můj syn žije od dětství v samostatném pokoji. Sám se rozhodl, jak si ho zařídí, my jsme na to měli vždycky vliv, nikdy jsme mu do toho nezasahovali. Přiváděl si kamarády, přítelkyně, opravoval a zařizoval si to sám podle svého vkusu. Co se týče renovací, manžel samozřejmě pomáhal, ale jen fyzicky.
Nyní je synovi těsno. Rozhodl se, že v jeho věku je špatné bydlet s mámou a tátou, a začal nás přesvědčovat, abychom si vyměnili byty. Byt, který máme, je dobrý, ale po výměně za dva normální byty by nestačil. Měli bychom aspoň třípokojový byt, abychom mohli něco vyměnit…
Manžel synovi hned dal zabrat. Manžel má sovětskou výchovu a říká, že syn je ve věku, kdy se musí postarat sám o sebe a začít si odkládat peníze na byt, a ne viset rodičům na krku.
Syn na to reagoval velkou nadávkou, že všichni normální rodi
