Vzali jsme se z lásky, v mém předposledním ročníku na univerzitě. Manželova matka byla vehementně proti a ještě před svatbou jsem si od ní vyslechla spoustu urážek.
Když jsme se po promoci vzali, po půl roce jsem otěhotněla a tchyně, aniž by věnovala pozornost mé “zajímavé” situaci, začala pravidelně chodit do našeho pronajatého bytu a kritizovat mě za jakýkoli důvod
– špatná večeře, neuklizeno, manželovy košile nejsou čerstvé apod. Nezajímalo ji, jak se cítím s nastávajícím miminkem, jako by sama nikdy těhotná nebyla.
Nezajímalo ji, jak se cítím ohledně nadcházejícího dítěte, jako by sama nikdy těhotná nebyla. Nejvíce ji během těchto návštěv trápilo, že můj manžel nikdy nepovažoval za nutné se mě zastat.
Mlčky seděl a dělal, že tam nejsem, nebo si našel záminku, aby si mohl odskočit do obchodu. Měsíc před porodem jsem začala rodit a tchyně zdvojnásobila své úsilí, aby synovi řekla, jaká jsem nevhodná žena a manželka.
Nevím, co ji k tomu vedlo, ale z porodnice jsem se propustila sama. Rodiče si mě vzali k sobě a manžel si zřejmě zachoval zbytek sebeúcty, protože o měsíc později se se mnou začal stýkat, a dokonce několikrát obešel okolí a čekal, až vyjdu s kočárkem.
Při jedné z našich procházek mě požádal, abych předložila vzorek DNA našeho dítěte k analýze, která by ověřila otcovství. Tato žádost mě rozčílila, ale z nějakého důvodu jsem souhlasila.
Muž dostal výsledky testu o měsíc později a ujistil mě, že syn je jeho. Poté mi přinesl velkou kytici růží a požádal mě, abych se k němu vrátila, a protože jsem jeho syna milovala, souhlasila jsem.
Moje tchyně o tomto “zrádném” rozhodnutí svého syna nevěděla a asi dva měsíce jsme žili v klidu a užívali si obnoveného vztahu a harmonie v rodině. A pak přišlo ono sobotní ráno, na které dodnes nemohu zapomenout.
Jakmile se v bytě rozsvítilo, vtrhla tchyně dovnitř a začala křičet jako pominutá, nehledě na to, že vzbudila vnučku, a doslova nás vytáhla z postele. Znovu jsem slyšela stejné urážky a obvinění z nevěry na adresu mého manžela, zatímco on stál se sklopenou hlavou a matce nic nenamítal. Při pohledu na něj jsem si uvědomila, že se z něj nikdy nestane skutečný muž.
Vzala jsem syna, nejdůležitější věci a za nadávek tchyně jsem nasedla do taxíku ke svým rodičům. Druhý den jsem podala žádost o rozvod a nedbala na jeho plačtivé prosby, aby mi neuřízl ruku.
Zatím se v životě mohu spolehnout jen na sebe a na své rodiče. A také mám báječného syna, který roste. Doufám, že z něj vyroste opravdový muž a nebude jako jeho biologický otec.
