Hned po svatbě jsem pozvala svou dceru Annu a jejího manžela Andrewa k nám. Dcera však byla rozhodně proti. Říkala, že by bylo lepší utratit polovinu jejího platu za pronájem bytu. S manželem jsme se však rozhodli, že peníze utracené za několik let života v nájemním bytě budou stačit na nový byt.
Proto jsme se rozhodli na rodinné schůzce nadhodit téma koupě bytu pro děti. Anna a Andrew řekli, že chtějí koupit byt na úvěr. Takový nápad se mi samozřejmě hned nelíbil. Zaprvé, za zbytek peněz si nebudou moci dovolit ani normální výrobky.
A za druhé, brzy budou muset utrácet i za děti. O volném čase a nákupu oblečení se ani nezmiňuji. Moje maminka mě také podporovala, takže jsme s manželem začali počítat všechny naše úspory. Maminka také přidala svůj podíl. Brzy jsme prodali rodinný pozemek a manželovu garáž.
A příbuzní také přispěli na dárek pro mladý pár. Při výběru bytu se naše názory rozcházely s názorem dcery. Nakonec jsme však našli kompromis a koupili malý dvoupokojový byt. Dokonce i nábytek tu majitelé nechali.
Je pravda, že rekonstrukce bude muset být obnovena. Ale celkově je byt velmi útulný, moc se nám s manželem líbil. Vyřídili jsme papíry, pomohli mladým se stěhováním a konečně si oddechli.
Neuplynulo však ani pár měsíců, když dcera zavolala, že se jim byt nelíbí. Chtějí ho prodat. Říkají, že jim nevyhovuje ani dispozice, ani dojíždění do centra, a vůbec výhled z oken není nejkrásnější. S manželem jsme se je snažili přesvědčit, aby byt neprodávali. Je opravdu velmi dobrý.
A byla škoda ho po takovém úsilí prodat. Ale Ana a Andrew jsou odhodlaní. Dcera říká, že pokud tam budou bydlet, opustí ji, a upřímně řečeno, chtějí si jen vzít klíče zpět a nechat je, ať si dělají, co chtějí. Tak moc chtěli ten úvěr?
Jen do toho! A chcete si pronajmout – na zdraví! Už jsme se jich docela nabažili. Očekávali jsme poděkování, ale místo toho jsme se dočkali jen nelibosti.
