Když jsem nastoupil na univerzitu, rozhodl jsem se odstěhovat od rodičů a bydlet na kolejích. Později jsem se přestěhoval na částečný úvazek na univerzitu a pronajal si byt. Tak jsem se seznámila se svým přítelem, který se po roce stal mým manželem.
Před svatbou jsem měla klíče od rodinného bytu vždy v kabelce. Občas jsem tam chodila na pochůzky, ale vždy jsem o své návštěvě informovala maminku nebo tatínka.
O několik měsíců později jsem si vzala všechny věci ze svého pokoje a přestěhovala je do pronajatého bytu. Rodiče nic neříkali, pozvali mě dál a příjemně si povídali. Přicházela jsem, i když tam nebyli, neměli ke mně žádné výhrady a někdy jsem jen prošla kolem a vstoupila do domu.
Hladit kočku, pít čaj z mého oblíbeného šálku – to je tak nostalgické! V den mých 25. narozenin jsme se vzali. Nepořádali jsme okázalou oslavu, sešli jsme se blízcí příbuzní a nejlepší přátelé.
Přítel nám daroval reprodukci mého oblíbeného obrazu. Majitel bytu, který jsme si pronajímali, přísně zakázal vrtání do stěn, takže ležel na podlaze a pořád překážel. Rozhodla jsem se, že ho odnesu rodičům a pověsím si ho do pokoje.
Nenapadlo mě, že by máma s tátou mohli být proti, protože ten pokoj moc nepoužívali. Rodiče byli na pozemku a já se rozhodl, že je nebudu rušit – šel jsem sám. Vložila jsem klíče, ale zámek nešel otevřít, a dokonce jsem zkontrolovala, jestli jsem vstoupila do správného patra.
Všechno bylo v pořádku a já zavolala tátovi, ale ten to nebral. Máma se mnou do telefonu mluvila velmi hrubě a říkala, že už jsi dospělá dáma, máš svou rodinu a svůj dům, vyměnili jsme zámky, abys nechodila dovnitř.
Stále mě mají rádi, ale jen jako hosta. S tátou se s tím vyrovnali a rozhodli se, že byt je jejich soukromý prostor a v době jejich nepřítomnosti do něj nikdo nesmí vstoupit. To znamená, že předtím jim nic nevadilo a teď se rozhodli, že se ode mě distancují, a co je nejhorší – skrývali to. Kdybych s tou fotkou nepřišla, ani bych o tom nevěděla, udělala bych si před manželem ostudu.
Položila jsem telefon a začala brečet, moc mě to bolelo, protože jsem si nezasloužila, aby se ke mně takhle chovali. Jsem dcera, ne zlodějka. Je to i můj domov, zvlášť když jsem ani nechodila do jejich pokoje, neotvírala skříně, nic nehledala…
Proč se rozhodli vyhodit mě z mého vlastního hnízda? Manželovi jsem o všem řekla, postavil se na stranu rodičů. Miláček řekl, že by se zachoval stejně, protože každý manželský pár by měl mít svůj vlastní prostor.
Vychovali mě, vdala jsem se, takže na to mají plné právo, a tchyně má stejný názor, taky se chystá vyměnit zámky. Nerozumím tomu, jsou moje pravidla špatná? Co byste dělali na mém místě?
