Nenazval bych svou rodinu tou nejdokonalejší nebo nejsilnější, ale zvenčí to tak vypadalo. Táta držel všechny v ježatých rukavicích, sdílení nuancí rodičovství a životních priorit bylo kategoricky zakázáno. Máma nesměla ani na chvíli vyjít ven, pozdravit souseda nebo prohodit pár obyčejných lidských slov. Máma trávila většinu jejich společného života doma, po boku svého manžela.
Teď si troufám říct, že tohle chování nebylo úplně normální, táta měl nějakou bizarní žárlivost vůči všemu a všem na světě. Proto se máma raději ani nedívala na televizi, když byl doma, většinu zajímavých podrobností neznám.
Koneckonců, člověk se nemůže dívat na vztahy dospělých očima dítěte a chápat důvody chování svých rodičů. Stejně tak jsem nechápal, proč táta odjíždí na služební cestu a máma je šťastná.
Dřív jsem její chování nechápala, ale ty dny nebo týdny ubíhaly v dobré náladě, s malými dárky a výlety do městského parku, a vždycky jsme se předem domluvili, že táta nesmí nic vědět. Takhle žili přes šestnáct let, dokud táta neonemocněl.
Když si uvědomil, že maminka bude muset brzy táhnout celý dům a děti sama, smířil se s myšlenkou, že maminka půjde do práce. Tak se maminka mohla vrátit ke své profesi.
Bylo dobře, že se svými bývalými kolegy udržovala po celá léta jakési vztahy. Pomohli jí v těžkém období. Otec si nemohl zvyknout na to, že matka každý den opouští dům a chodí do práce.
Často jsem od něj slýchala nepodložená obvinění, že se tam může věnovat jiným mužům. To je přirozené, protože moje matka je kadeřnice. Chodí k ní nejen ženy, ale i muži, aby se nechali ostříhat.
– Mami, kdybys měla další šanci změnit celý svůj život, nevzala by sis svého otce? – Jednou jsem se jí zeptala – No samozřejmě, že bych si ho vzala, víc se ptát nemůžeš – odpověděla máma přesvědčeně. prostě ho milovala, ale potřebovala si trochu odpočinout od jeho neustálé pozornosti.
