Je mi 68 let a teprve teď jsem si uvědomil, že osud nelze předvídat. I přes svůj značný věk stále pracuji, mám vlastní malou firmu, která je docela výnosná.
Žiji sám ve vlastním, poměrně prostorném domě. Moje první manželství bylo poměrně šťastné, s manželkou jsme měli dvě děti – syna a dceru. Žili jsme spolu téměř 20 let, rodině jsem zajišťoval bydlení, o peníze jsme nikdy neměli nouzi.
Ve 40 letech se však manželka zamilovala do svého šéfa a sama mi to přiznala. Požádala o rozvod, děti v té době už odešly z domova do hlavního města studovat. Manželce jsem opustil náš byt, popřál jí všechno nejlepší a ponořil se do práce.
Moje záležitosti šly rychle nahoru, po čtyřech letech jsem si koupil velký dům za městem. Protože jsem byl neustále zaneprázdněn prací, najal jsem si ženu, aby se mi starala o dům, k jejím povinnostem patřilo uklízet dům, prát, žehlit a zásobovat ledničku produkty.
Maria, tak se moje hospodyně jmenovala, se ukázala být velmi dobrým člověkem. Po rozvodu se ocitla v těžké situaci se svou dcerou, a tak souhlasila, že bude pracovat pro mě.
Přestože byla Maria o 15 let mladší než já, velmi dobře jsme si rozuměli a po roce jsem si ji vzal.Opravdu jsem se zamiloval, byla skvělá, později mi dokonce hodně pomáhala s prací. Žila s námi její dcera. Ani já jsem své děti nezanedbával – koupil jsem synovi a dceři byty.
Děti mě navštěvovaly jen zřídka, vytvořily si vlastní rodiny a žily si po svém, zatímco já jsem žil svůj život s Marií. Se svou druhou ženou jsem prožil krásných 25 let, nedávno zemřela. Těžce jsem tuto ztrátu prožíval. A pak za mnou začala často chodit moje dcera.
Nejdřív mě přišla jakoby podpořit, ale pak to všechno vyšlo najevo. Dcera začala naléhat, že bychom měly být zase spolu s její matkou. Manžel mé bývalé ženy je pryč, žije sama, stejně jako já. A ejhle, moje dcera si myslela, že by bylo dobré, abychom bydleli spolu, v mém domě. A byt by zůstal dceři. Nedokážu vysvětlit proč, ale už nechci být se svou bývalou ženou.
Za ty roky jsme si cizí, a ani to, že spolu máme děti, nás nesblíží. Nevím, jestli pochopíte, o čem mluvím. Ale určitě pro mě ten člověk teď nic neznamená, a proto jsem dceřinu nabídku k sňatku odmítl. Ale ona se nevzdává, trvá na tom, že když budeme žít spolu, bude to šťastnější i pro nás a pro ni bude snazší se o nás starat.
Už nevím, co mám dělat. Dcera za mnou chodí každý den a každý den říká to samé. Někdy mám pocit, že nemyslí na nás, ale jen na to, jak rychle vyklidit jeden byt. Nechci žít s bývalou ženou. Dcera říká, že za pár let budu svého rozhodnutí litovat, ale já doufám, že se to nikdy nestane.
