Artemovi rodiče ho vůbec neplánovali, nechtěli třetí dítě do rodiny, a tak se k němu od prvního dne chovali chladně. Artem se navíc narodil předčasně. Byl malé a hubené dítě. Rodiče ho dokonce chtěli dát do sirotčince, ale městečko bylo malé, a tak se na něj snadno snesly vosy ze všech stran. Museli si dítě nechat.
Artem začal rychle přibývat na normální výšce a váze, dobře se vyvíjel a byl klidný. To však stále nestačilo k tomu, aby si získal lásku rodičů. V mateřské škole začal Artem projevovat své dobré vlastnosti.
Chlapec se nepral, choval se přiměřeně a hlavně se rád učil něco nového. Jako první ve skupině se naučil číst. Knihy byly pro chlapce důležité, a tak se jeho rodiče uklidnili. Místo drahých hraček, které vyžadovali jejich první dva synové, koupili Artemovi levné knihy. Jediný člověk, který měl Artema opravdu rád, byla jeho babička.
Přijížděla k nim na návštěvu jen zřídka, několikrát do roka. Během této doby však dokázala svého nejmladšího vnuka zcela zahrnout láskou. Artem se snadno dostal na univerzitu a po jejím absolvování ho už čekala prestižní firma.
Zároveň se odstěhoval od rodičů, aby jim nedělal ostudu. Artem se oženil, a když se mu narodilo dítě, babička na něj přepsala svůj byt. Jeho bratři byli méně úspěšní. Prodali velký byt svých rodičů, koupili jim levný jednopokojový byt a zbytek peněz si rozdělili. Každý si žil po svém, o rodiče se nezajímali.
A když jeho matka vážně onemocněla a potřebovala peníze na operaci, přihlásil se pouze Artem, který zaplatil léčbu v plné výši a jeho matka byla zachráněna. Jeho matka se tehdy synovi se slzami v očích omluvila za takové nespravedlivé zacházení. Nejdůležitější je, že nyní Artem a jeho rodiče konečně začali normálně komunikovat.
