Ženě se po synovi velmi stýskalo. Ne, syn byl živý a zdravý, všechno bylo v pořádku. Jen hodně pracoval, měl mladou ženu a mluvit s matkou byla nuda. Máte ženu, máte přátele, máte kolegy. Syn svou matku miloval, ale neměl čas jí zavolat.
To se stává, o nic nejde. A matka se také nevnucovala – proč se obtěžovat, když se dítěti daří dobře? Ale nudila se a byla znuděná. Pracovala jako zdravotní sestra, pomáhala léčit děti. Děti měla velmi ráda. Večer se vracela domů a občas si prohlížela fotografie svého syna Ihora. Tiše si s ním povídala – byl to matčin rozmar. Modlila jsem se za něj.
A znovu jsem si přečetl vzkazy od svého syna – bylo jich málo. Všechno nejlepší ke Dni matek a k narozeninám. A fotky na Nový rok a Vánoce jsou ve starém telefonu.
“Milá maminko, přeji ti štěstí a zdraví, dlouhý život!” – to jsou vzkazy. A jednoho dne matka svému synovi skutečně zavolala. Omluvila se, že ho obtěžuje. A požádala ho, aby si přišel vyzvednout dárek – koupila mu dárek. Syn řekl: “Proč, mami? Já mám všechno! Stejně jsem se chtěl stavit, ale nemám čas. Samozřejmě se zastavím, ale ne pro dárek, jen abych tě viděla! “Byl to vlastně laskavý syn.” Zastavil se za tři dny večer na chvíli. Dokonce přinesl dort. Nevešel dovnitř, ale předal dort mé matce:
“To je pro tebe!” Maminka dala synovi také dárek. Byl to velmi drahý iPhone, téměř nejnovější model, stál hodně peněz, hodně peněz! Mamince trvalo rok, než na něj našetřila. Pracovala a měla práci na částečný úvazek. Nic si nekoupila, na všem šetřila a teď koupila synovi dárek.
V ruce držela elegantní krabičku s iPhonem. Usmívala se tak šťastně – byla moc ráda, že Ihor konečně přišel. Objala ho, políbila a předala mu dárek. A pak tiše řekla v reakci na synova hlasitá a překvapená slova:
“To je pro tebe, Igore. Jsem trochu nemocný, víš, a brzy budu hospitalizován. Někdy mi zavolej, ano? A když nemůžeš zavolat, napiš. Když nemůžeš napsat, pošli mi fotku, ano?
I když to neuděláš, nevadí. Myslel jsem, že máš telefon vždycky v ruce, takže až ho zvedneš, vzpomeneš si na mě. A to by stačilo. Budu jen vědět, že na mě myslíš! “O týden později mi zemřela maminka.
A jejímu synovi zůstal tenhle drahý telefon, skoro nejnovější model, a on pláče, když ho vezme do ruky. Brečí pokaždé. Protože jsem málokdy volala, málokdy psala. A pořád jsem si myslela, že je ještě spousta času, abychom byli spolu.
Že vždycky můžeš vytočit “mami” a uslyšet matčin jemný hlas. Stačí ji najít v kontaktech a maminka vám odpoví! Na konverzace a zprávy je ještě spousta času Tolik času není.
A to, že nám člověk nevolá, neotravuje, nepíše a s ničím nás neobtěžuje a my mu zapomeneme zavolat nebo ho navštívit, ještě neznamená, že bude stále v kontaktu. Vždy v kontaktu. Přijde den, kdy nám možná řeknou: “Mimo dosah”. I když máme nejdražší a nejmodernější telefon.
