S Andrewem jsme vlastně neměli svatbu. Nechtěla jsem mít zbytečné výdaje, neviděla jsem smysl v drahém vysvobození. Můj manžel měl podobný názor. Takže jsme měli jen civilní svatbu a pak jsme seděli s mými rodiči v restauraci.
Tím oslava skončila. Rodiče naše rozhodnutí nemít svatbu přijali v klidu, ale tchyně byla smutná – Jak se mám podívat příbuzným do očí? Všichni měli opravdové svatby a my jsme byli nějaká ostuda. – Po svatbě jsme se rozhodli, že musíme začít šetřit na vlastní byt.
Přesněji řečeno, rozhodli jsme se před svatbou, ale začali jsme až po svatbě. Bydleli jsme v pronajatém bytě, takže jsme se museli hodně snažit, abychom ještě něco odložili. Úspory rostly velmi pomalu, ale nevzdávali jsme se a po několika měsících jsme měli dost peněz na první splátku.
Třásla jsem se předčasným vzrušením, prohlížela si stránky s byty a představovala si, jak je zařídím. Skutečnost se však ukázala být velmi vzdálená mým snům. V létě mi manželova sestra oznámila, že se bude vdávat. Se svým přítelem chodila už víc než první rok, takže bylo jen logické, že to všechno dospělo k takovému konci.
“No, tak naší dceři uděláme opravdovou svatbu,” prohlásila pevně moje tchyně. Moje snoubenka maminku naprosto podporovala, chtěla šaty, limuzínu a ohromené hosty. Samozřejmě jsme byli na svatbu pozváni i my, takže jsem viděl rozmach oslavy na vlastní oči.
Kromě limuzíny a stolu ověšeného jídlem tam byl ohňostroj, DJ, fotograf a kameraman.Od svatby své sestry se můj manžel tvářil trochu znepokojeně. Nějak jsem si to spojila s tím, že si uvědomil, že jeho mladší sestra je už vdaná žena. Jiné důvody jsem neviděla.
A že jich bylo, a jaké. Už jsem řekla, že vyhlídka na to, že budu v blízké budoucnosti vlastnit byt, mě velmi vzrušovala, a tak jsem táhla za manželem. A on nějak špatně zareagoval, svraštil obočí a požádal mě, abych nepředbíhala událostem. Když jsem znovu začala mluvit o bytě a hypotéce, posadil mě naproti sobě a začal mluvit
– Víš, jak moc si tu svatbu přála. Sami by si na ni nevydělali a její rodiče by jí taky nepomohli. Tak jsem se rozhodla pomoci. To znamená, že můj manžel podlehl plačtivým prosbám své matky a sestry a rozdal naše společné úspory – Nemyslete si, že budou postupně splácet.
Prostě na to teď nemají. Ale pomalu ji budou vracet – proč mi to manžel neřekl? Nejdřív nechtěl, abych se zbytečně rozčilovala nebo zlobila, a pak si myslím, že na něj něco dolehlo a dostal strach. Ale už je pozdě – nezlob se, miláčku. Podaří se nám znovu sebrat.
A aby to bylo rychlejší, nastěhujeme se k mámě? Tam nebudeš muset utrácet za nájem. Za rok si vezmeme byt. No tak, nikdo přece neumřel, ještě ten den jsem jel k rodičům. S manželem jsem mluvit nechtěla a stále nechci. To samé s tchýní, která mi říká, že je moje matka, nechci s ní žít. Už nechci vybírat peníze.
Nejsem si ani jistá, jestli chci dál žít se svým manželem. Myslím, že je to zrada. Máma je připravená mě podpořit v jakékoli situaci, ale žádá mě, abych nejednal unáhleně. Manžel se snaží usmířit a já přemýšlím o rozvodu.
