Před týdnem jsem vyzvedla dceru od její babičky, která byla na návštěvě. Obvykle se Olena vždycky vrací od babičky šťastná a veselá, vypráví mi, co dělaly a jaké pekly koláče. Ale tentokrát Olena plakala.
Nejdřív jsem si myslel, že třeba upadla nebo se stalo něco jiného. Ale dítě nemělo jediný škrábanec. Pak jsem se začal Oleny vyptávat, ale ona plakala a nemohla se uklidnit. Nechápala jsem, co se ten večer stalo.
Když jsme přišli domů, Olena okamžitě usnula. Ráno se dcera uklidnila a řekla mi, že ji babička nazvala zlodějkou a začala jí nadávat. Olena tvrdila, že babičce nikdy nic bez dovolení nevzala.
Věřila jsem svému dítěti, protože Olena by nikdy neublížila ani mouše, natož aby kradla. Okamžitě jsem zavolala matce: “Jsi šťastná?Vychovala sis na hlavě mladistvého delikventa!
– Mami, o čem to mluvíš? Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?” -Co se ten zloděj styděl říct?” -Přestaň tak říkat mému dítěti, co se tam stalo?”
-Peníze z karty jsem vzal schválně, dal jsem si je do peněženky, chtěl jsem jít ráno na trh. A dívám se a peníze tam nejsou.
-Takže ti je možná někdo ukradl nebo jsi je dal někam jinam. -Neobhajuj tu zlodějku, nemá žádnou omluvu! O několik dní později mi matka zavolala a řekla, že své peníze našla v jiné tašce. Jednoduše zapomněla, s jakou taškou šla do banky.
Řekla jsem jí, že by se měla vnučce omluvit, protože to nebyla její chyba a neměla prožívat takový stres. Ale matka s omluvou nespěchala. To jsem od ní nečekal a náš vztah dramaticky ochladl.
