Když jsem byl na služební cestě, nechal jsem v bytě přespat rodinu své neteře. Po příjezdu mě však čekalo takové překvapení, že jsem se ještě nevzpamatovala.

Se sestrou jsme prodaly byt po rodičích a peníze jsme si poctivě rozdělily napůl. Za svůj podíl jsem si koupil dvoupokojový byt na hypotéku. K dnešnímu dni jsem hypotéku uzavřel a byt zrekonstruoval. Jsem rozvedená, děti nemám.

Pracuji ve firmě se střízlivě uvažujícím šéfem a velkým platem. Jedinou nevýhodou jsou časté a dlouhodobé služební cesty. Před rokem jsem byl vyslán na další, jejíž konec je zatím v nedohlednu. Moje sestra žije ve stejném městě jako já. Má dceru Tomu, která se v 19 letech vdala.

Obě studují. Novomanželé bydleli u své sestry, která si stěžovala na stísněné podmínky. Přestože se mladým lidem podařilo vydělat nějaké peníze, sestra je o peníze na domácnost nežádala.

To, co vydělali, utratili sami. Když mě nadřízení upozornili na současnou služební cestu, požádal jsem sestru, aby se postarala o byt. Přišla s protinávrhem: “Nastěhujeme tam nějaké mladé lidi. Ti budou platit nájem sami – pro tebe to bude zisk. A já se o ně postarám,” přesvědčovala mě.

A já souhlasil. Pravidelně jsem volal sestře ze služební cesty na druhém konci země. Radostně mi hlásila, že je všechno v pořádku, žádné nemoci se nevyskytly.

A já jí věřil. Dokud mi nezavolali ze správcovské společnosti. Paní v telefonu se mě ptala, kdy mám v plánu zaplatit dluh na nájemném.

Oznámila částku – 80 000.Slíbil jsem, že záležitost vyřeším v nejbližších dnech, a požádal jsem, aby se případ neposílal k soudu. Zavolal jsem své sestře. Nejdřív odmítla, že je to omyl, ale pak se přiznala.

Slíbila, že dluh splatí do šesti měsíců. To mě neuspokojilo: “Na zaplacení dluhu máš tři dny. A vyklidit byt. Sami. Jinak se zeptám svých kamarádů a ti vaše děti prostě vyhodí.” – Vyhodíte neteř na ulici?

– Sestra se snažila zpytovat svědomí. – Vyhodím. To si piš, že vyhodím. Dluh ovšem bude muset zaplatit sama. Moje sestra a dcera zjevně neznají slovo “svědomí”. Místo toho jsem dostala lekci na celý život. Člověku, který je bit, jsou dva dány za nic.

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.