Se sestrou jsme prodaly byt po rodičích a peníze jsme si poctivě rozdělily napůl. Za svůj podíl jsem si koupil dvoupokojový byt na hypotéku. K dnešnímu dni jsem hypotéku uzavřel a byt zrekonstruoval. Jsem rozvedená, děti nemám.
Pracuji ve firmě se střízlivě uvažujícím šéfem a velkým platem. Jedinou nevýhodou jsou časté a dlouhodobé služební cesty. Před rokem jsem byl vyslán na další, jejíž konec je zatím v nedohlednu. Moje sestra žije ve stejném městě jako já. Má dceru Tomu, která se v 19 letech vdala.
Obě studují. Novomanželé bydleli u své sestry, která si stěžovala na stísněné podmínky. Přestože se mladým lidem podařilo vydělat nějaké peníze, sestra je o peníze na domácnost nežádala.
To, co vydělali, utratili sami. Když mě nadřízení upozornili na současnou služební cestu, požádal jsem sestru, aby se postarala o byt. Přišla s protinávrhem: “Nastěhujeme tam nějaké mladé lidi. Ti budou platit nájem sami – pro tebe to bude zisk. A já se o ně postarám,” přesvědčovala mě.
A já souhlasil. Pravidelně jsem volal sestře ze služební cesty na druhém konci země. Radostně mi hlásila, že je všechno v pořádku, žádné nemoci se nevyskytly.
A já jí věřil. Dokud mi nezavolali ze správcovské společnosti. Paní v telefonu se mě ptala, kdy mám v plánu zaplatit dluh na nájemném.
Oznámila částku – 80 000.Slíbil jsem, že záležitost vyřeším v nejbližších dnech, a požádal jsem, aby se případ neposílal k soudu. Zavolal jsem své sestře. Nejdřív odmítla, že je to omyl, ale pak se přiznala.
Slíbila, že dluh splatí do šesti měsíců. To mě neuspokojilo: “Na zaplacení dluhu máš tři dny. A vyklidit byt. Sami. Jinak se zeptám svých kamarádů a ti vaše děti prostě vyhodí.” – Vyhodíte neteř na ulici?
– Sestra se snažila zpytovat svědomí. – Vyhodím. To si piš, že vyhodím. Dluh ovšem bude muset zaplatit sama. Moje sestra a dcera zjevně neznají slovo “svědomí”. Místo toho jsem dostala lekci na celý život. Člověku, který je bit, jsou dva dány za nic.
