Vladimírovi bylo dvaatřicet let, když se seznámil s Alinou. Hned při prvním setkání si uvědomil, že je to ta pravá, kterou celý život hledal. Rozuměli si beze slov. Věřili, že jejich setkání je darem osudu, a velmi si ho vážili.
Začali spolu chodit, ale se svatbou nespěchali, nechtěli se zadlužit. Vzali se až o rok později, když si našetřili na pořádnou oslavu. Byli spolu velmi šťastní, nikdy se nehádali a jejich vztah s rodiči byl velmi dobrý
. Jejich rodiče byli starší, protože oba byli pozdními dětmi v rodině. Rodiče měli z volby svých dětí velkou radost a těšilo je, že si jejich děti konečně vyřešily osobní život. Vladimír se k rodičům choval s úctou a Alina nevynechala jedinou příležitost, aby Vladimírovy rodiče potěšila.
Měla je velmi ráda a vážila si jich. Jednoho dne jim zavolala Naděžda Ivanovna a pozvala je na oslavu svých narozenin. Ráda slavila narozeniny se svou rodinou.” – “Co dáme tvé mamince?” – “Ani nevím, asi nic, ona nic nepotřebuje.” – “Jak to, že nic? Alina nedokázala pochopit, že je možné jít na oslavu narozenin bez dárku.” – “A tvůj táta, co jí dá?” ptala se dál.”
– “Jednou jsem jí dala kytku, táta jí dal pánvičku, ona nemá radost z dárku, ale z toho, že budeme všichni pohromadě. Alina se s ním nehádala a rozhodla se, že jí něco koupí sama.
Rozhodla se, že jí koupí parfém, ale protože nevěděla, jaký vybrat, poradila se s poradkyní a koupila to, co jí doporučila. Ta ji ujistila, že se jí určitě budou líbit. Když to Vladimír zjistil, řekl, že je jeho matka stejně nepotřebuje.
Matka vždycky krásně voní skořicí a vanilkou, nepotřebuje parfém.Alina mlčela, nehádala se s ním a trvala na svém. Když Alina podala Naděždě Ivanovně parfém, rozplakala se. Byla velmi šťastná a řekla, že si nikdy nedovolila koupit nebo požádat o parfém jako dárek, protože byl velmi drahý.
Moc si to přála, ale nějak jí bylo nepříjemné žádat o drahý dárek. Lepší by bylo požádat o něco do domu. Voloďa pozorně poslouchal a přemýšlel, ale byla pravda, že ho nikdy o nic pro sebe nepožádala.
On a jeho otec jí dávali jen věci do domácnosti. V létě se rozhodli strávit dovolenou s rodiči na venkově. Jednou večer při pití čaje Sergej Antonovič řekl:
“Moje Naďa nemá ráda ani šperky. Ale je pravda, že Alina si na ní nikdy žádného šperku nevšimla.” – “Ty jsi jí dal šperk?” zeptala se.”
– “Ano, samozřejmě, dal jsem jí náhrdelník z korálků a mušlí a ona ho odložila do komody.” – “Taky jsem jí dal prsten s kamenem, pohrdla jím, a když ztmavl, tak ho taky nenosila.”
– “Já bych ho taky odložila do komody,” řekla Alina a zamyslela se. Večer Alina navrhla, aby jí manžel dal na Nový rok zlatý řetízek s přívěskem nebo náramek. “Proč?”
– “Máma to stejně nenosí.” – “Já bych taky nenosila náhrdelník z mušlí nebo plastový prsten. Možná jí bylo nepříjemné žádat tě o zlatý šperk a vás s otcem to nenapadlo.
Vladimír se s ní nehádal, protože příhoda s parfémem mu dala lekci. “Ano, možná máš pravdu, ona nemá ani stříbrný šperk. Pořád myslela na nás a šetřila peníze pro sebe. Na Silvestra jí dali zlaté náušnice s perlami.
Naděžda Ivanovna se dokonce rozplakala: “Je to tak krásný pocit být ženou. Děkuji ti, Alino! Vždycky jsem litovala, že nemám dceru, a teď mám tebe.” Poděkovala Alině, protože věděla, že je to její vina.
