Po babičce jsem zdědila venkovský dům. S manželem jsme se rozhodli, že z něj uděláme letní chalupu. Dům je poměrně útulný, s krásnou zahradou, která nám dává možnost odpočívat o víkendech od ruchu města.
Děti také milují daču. Pokaždé se těší na víkend, až se dostanou z města a budou moci běhat bosé po zelené trávě. Letos v létě k nám na chalupu přijela tchyně a snacha se svými třemi dětmi ve věku 9 až 13 let. Objevily se bez ohlášení a s úsměvem na tváři prohlásily, že zůstanou celé prázdniny. Zpočátku mě to nepřekvapilo: dům je velký, místa je tu dost pro všechny.
S manželem jsme si však nepředstavovali, že budeme počítat dny do konce prázdnin. Nejprve k zahradě. Všechno bylo na mně a mém manželovi. Nikdo z hostů nám celé léto nenabídl pomoc. Požádala jsem manžela, aby si promluvil s rodinou, že na daču, která podle dokumentů právem patřila mně, jezdili celé léto, ale ani se nám nesnažili nijak pomoci.
Manžel s nimi promluvil, oni něco zamumlali a bylo to zapomenuto. Nejdřív ztratil nervy můj nejstarší syn, protože už ho nebavilo, jak mě tchyně honí po pozemku kvůli různým pochůzkám. -“Babi, myslím, že děláš špatnou věc.
Máma tu pracuje od rána do večera a ty jsi sem přijel, jako bys jel do letoviska. Všichni si tu chtějí odpočinout, včetně tvé matky. Mohl byste jí nějak pomoci, nebo jaký příklad dáváte svým vnoučatům? Moje tchyně a snacha dělaly velký rozruch. Začaly si vyzývavě balit věci, ale než odjely, řekly, že se příští léto určitě vrátí, a na závěr dodaly:
-Třeba se váš syn do té doby vzpamatuje. Nehádala jsem se, ale manžel se rozhodl to ukončit: -“Tady nikdo nikoho obsluhovat nebude. Pokud si chcete odpočinout, jděte do sanatoria. Poté jsme si konečně oddechli. Už nám ani nevolají. Je to nádhera!