Měla jsem kamarádku jménem Ksenia. Přátelily jsme se od dětství. Byla zajímavá a zábavná. Měla však jednu nevýhodu. Ksenia slyšela jen sama sebe. V mladém věku to nebyl velký problém. Ano, musel jsem třikrát opakovat totéž, než mě poslechla. Tehdy jsem tuto její vlastnost nebral vážně.
Myslel jsem si, že bude třeba několikrát zopakovat totéž, než moje slova vezme v úvahu. Dokonalí lidé neexistují a ona byla ve všech ostatních ohledech dobrou kamarádkou. Ale právě tento rys její povahy způsobil, že se náš vztah rozpadl. Vdala se narychlo, hned po škole. Dárce spermatu naštěstí neutekl, ale poctivě se oženil.
Já jsem vystudovala vysokou školu, dostudovala, našla si práci a pomalu dělala kariéru. Ale naše přátelství se nezastavilo. Kvůli rozdílným zájmům jsme se s ní stýkali jen zřídka, ale stále jsme se považovali za přátele.
Přátelství přece nezávisí na frekvenci kontaktu, ne? Matka byla naším přátelstvím překvapená: “O čem si můžete povídat? Vždyť ona nemá žádné jiné zájmy než žvýkání lidí. V něčem měla moje matka pravdu. V době mé svatby už měla Ksenia tři děti: deset, osm a šest let.
Samozřejmě jsem na svatbu pozvala Ksenii a jejího manžela. Zároveň jsem ji okamžitě varoval:- Neberte s sebou děti! Viděl jsem, jaký chaos způsobily děti na svatbě mé sestřenice. Jen ty a tvůj manžel! A jak znám její povahu, která nechává svá slova bez povšimnutí, zopakovala varování osmkrát(!).
A pak přišel můj svatební den. Ksenia se objevila s celou rodinou. “Varovala jsem tě, abys s sebou nebrala děti!” zamračila jsem se. “Kam je mám dát?” “To není můj problém!
Vezmi je ven. Budu jedině ráda, když budeš s mým manželem!” řekla jsem. Odešli. A už se nevrátili. Ksenia mi nebere telefon. Je uražená. Jako by to byla moje chyba, že se neobtěžovala poslouchat má slova.
