Začali jsme jíst salát. Budoucí manžel se zamračil: “Proč jsi použila tak málo soli?” Táňa se rozpačitě usmála a podala mu pečenou kachnu. Její budoucí manžel kousek rozžvýkal: “Je tvrdá.” Ani zbytek mu nechutnal.

Tanya byla unavená. Od té doby, co ji opustil manžel, byla šest let sama. Její dcera se před rokem vdala a odstěhovala se do jiného města. Táně bylo teprve dvaačtyřicet, což je na ženu vysoký věk. Druhé mládí. Táňa byla žena v domácnosti, výborně vařila a její okurky s rajčaty všichni nazývali mistrovským dílem. A kdo by ty okurky dělal?

Na balkoně už byly hromady nepotřebných sklenic. “Neměli by mě nechat sušit samotnou, vždyť jsem tak krásná!” říkala Táňa svým kamarádkám. A ony jí odpověděly:

“Ne! Podívej se po nějakém muži! Tam venku je spousta osamělých mužů.” Jedna z nich jí doporučila kancelář s názvem Nejlepší muž. Táňa si pomyslela, že je to trochu hloupé. Ale na druhou stranu jí už bylo dvaačtyřicet a tohle číslo ji znervózňovalo. Babiččiny staré hodiny drnčely a připomínaly jí, že čas běží.

Tanya se tedy vydala do kanceláře. Příjemná paní v karmínových brýlích řekla: “Máme opravdu to nejlepší. Pojďme si je společně prohlédnout, v naší databázi, posaďte se vedle mě.” “Ano, všechny jsou krásné,” usmála se Táňa. Jak víte, že je váš?” “Je to promyšlené,” odpověděla žena.

– “Vydáváme je týden. Je to dost času na to, abychom pochopili, jestli je váš, nebo ne. Měli byste pokračovat, nebo se poohlédnout po někom jiném.” – Koho vydáváte? – Muže! – Jak to? – Ano! Týden s tebou. Poslyš, my tady nejsme žádné stydlivé nevěsty, my jdeme rovnou k věci. A nemáme tu žádné nenormální ani bláznivé lidi.

A Táňa se najednou nadchla. Ten nápad se jí líbil. Společně s karmínovou paní vybraly pět kandidátek. Táňa zaplatila malou částku a spěchala domů. První z nich se měl objevit dnes večer. Táňa si oblékla zelené šaty – barvu naděje. Nasadila si diamantové náušnice, které jen zřídkakdy vytahovala ze své staré šperkovnice. Zazvonil zvonek u dveří. Táňa se nejprve podívala kukátkem.

Uviděla růže. Dokonce radostí zavýskla. Otevřela dveře. Muž byl elegantní, přesně jako na fotografii. Posadili se ke stolu a Táňa všechno připravila. Kytici položila doprostřed stolu. Táňa ukradla pohled na příjemného hosta a zamyslela se: “To je ono! Už nikoho dalšího nepotřebuju. Tahle!” Začali jíst salát.

Budoucí manžel si odfrkl: “Proč jsi to tolik solila?” Táňa se rozpačitě usmála a podala mu pečenou kachnu. Budoucí manžel kousek rozkousal: “Je tvrdá.” Ani zbytek mu nechutnal. Táňa zapomněla na to nejdůležitější – na víno – vybírala ho dlouho.

Nalila ho a řekla: “Tak na poradu!”. Host přičichl ke sklence a trochu se napil: “Chutná to lacině.” Vstal: “Tak se podíváme, co máte v pořádku.” Táňa vzala kytici a podala mu ji: “Já vůbec nemám ráda růže. Na shledanou.” Večer Táňa trochu plakala: bylo jí to líto.

Ale měla před sebou ještě čtyři schůzky. Druhý muž přišel příští večer. Přišel sebevědomě: “Tak ahoj!” Byl cítit něčím silným. Táňa se zeptala: “Už jste si někde poznamenal naši schůzku?” “Ano,” odpověděl Táňa. Usmál se: “Ale no tak! Poslyš, máš televizi? Za chvíli začíná zápas.

Můžeme si o všem promluvit najednou.” Táňa odpověděla ostře: “Na televizi se budeš dívat doma.” V noci zase plakala sama. Druhý den přišel třetí kandidát. Nebyl hezký, měl staré sako a neupravené nehty.

A boty měl zablácené. Táňa už přemýšlela, jak ho zdvořile odmítnout. Ale rozhodla se, že ho nejdřív nakrmí. Jedl hltavě, rychle a hodně Táňu chválil. Ta se dokonce styděla. Vytáhla okurky. “Panebože!” vykřikl nepříliš šikovný muž. “Tohle je to nejlepší, co jsem kdy jedl!” Tanya se usmála. A pak babiččiny hodiny odbily

Ošklivý muž se zaposlouchal: “Co je to za škrábavý zvuk?” Vešel do pokoje, posadil se na stoličku a prohlížel si hodiny: “Udělám to rychle! Máte nějaké nářadí?” A za chvíli už hodiny tikaly čistě a zvučně a Táňa byla šťastná, že slyší tak jemný zvuk. Myslela si, že je to znamení.

Tenhle pohledný muž se měl stát jejím manželem. Všechno uměl, byl to mistr řemesla, a to, že neměl moc dobré boty a nehty, nic neznamenalo, umyl by je a vyčistil. Kromě toho byl třetí – šťastné číslo. Teď je čekala noc. A tak se na to Táňa připravila, zašla do kosmetického salonu, vyložila hedvábné prádlo velkými růžemi (upřímně řečeno, milovala je).

Když Táňa vyšla z koupelny, její host už podřimoval, jen tak, aniž by se svlékl.
Táňu to nijak nevyvedlo z míry. S něhou se na spícího muže podívala: “Jsi unavený, chudáčku.” A opatrně si lehla pod peřinu vedle něj.

A pak začala noční můra. Pán začal chrápat. Virtuózně, hlasitě, intenzivně. Táňa se přikryla polštářem, pak jím, pak rozespalého chrápala otočila – bezvýsledně. Celou noc zůstala vzhůru, nespala. Ráno šel host do kuchyně, kde Táňa seděla zachmuřená: “Tak co, mám sem dneska přijít se svými věcmi?” Táňa zavrtěla hlavou: “Ne, promiň. Jsi milá, ale… ne!” Táňa se usmála.

Čtvrtý, ten vousatý, připadal Táně jako hrdina starého dobrého filmu o geolozích. Dokonce ho nechala kouřit v kuchyni. Vousáč si potáhl a řekl: “Táňo, pojďme se hned dohodnout. Jsem svobodný člověk. Rád rybařím, rád chodím ven s kamarády. A nemám rád, když mi někdo volá a ptá se, kde jsi. Dobře?”

Táňa se na něj podívala,když vyklepával popel do květináče s orchidejemi, a zeptala se: “Možná taky toužíš po ženách?” Vousáč se usmál: “Proč ne? Vždyť ti říkám – svoboda! Pro muže je to normální.” Táňa se usmála. Když odešel, Táňa dlouho větrala kuchyň.

Hlava se jí točila, cítila se divoce unavená, jako by z ní vyprchala všechna energie. Ani se neobtěžovala umýt nádobí. Ráno Táňa otevřela oči, za záclonami svítilo slunce a vrabci si vesele cvrlikali.

Tanya si najednou uvědomila, jak dobře se cítí. Byla sobota. Nikam nespěchá, nikdo ji neruší, nikdo nebrblá, nešustí, nechrápe. Nádobí může umýt, kdykoli se jí zachce. Klid a svoboda.

A pak zazvonil telefon: “Tatiano! Volá kancelář šafáře. Dneska máš dalšího kandidáta, pamatuješ? Je skvělý, tenhle je určitě tvůj!” Tatiana doslova křičela do telefonu: “Vyškrtněte mě! Vymažte mě z databáze! Nikoho jiného! Nejlepší muž je ten, který neexistuje!”

Související Příspěvky