Žila jsem s manželem 10 let bez dětí. Můj manžel nemohl mít děti. Samozřejmě mě to rozrušilo, ale snažila jsem se o tom nemluvit, protože jsem věděla, jak těžké je pro manžela slyšet, že naše rodina kvůli němu nemá hodnotu.
Po deseti letech takového života jsem vážně uvažovala o adopci dítěte. Manžela to nepřekvapilo, okamžitě souhlasil. Bylo to, jako bychom oba čekali, až jeden z nás nabídne adopci dítěte, aby ten druhý souhlasil. Měli jsme třípokojový byt, poskytnutý jen nám dvěma, a chtěli jsme v něm slyšet dětský pláč.
Bez dítěte v něm bylo velmi prázdno. A deset let jsme žili v takové prázdnotě. Soucítím s těmi, kteří mě chápou, ale je hrozné dívat se na jiné ženy, jak si užívají s dětmi, a uvědomit si, že vy to mít nebudete, že vám to není souzeno, a basta – příroda rozhodla.
Je to hotové, je to hotové. Šli jsme do sirotčince. Manžel mě požádal, abych se šla na děti podívat sama, protože už ode dveří brečel.
Jakmile jsem vstoupila do místnosti, kde si děti hrály, můj pohled okamžitě padl na jednu pěti až šestiletou holčičku. Seděla na podlaze a smutně si hrála s malými panenkami a nevšímala si lidí kolem sebe. Později jsem zjistila, že se jmenuje Olena, je jí pět let a rodiče jí zemřeli, když jí byly tři roky.
Mladí manželé skončili v DOT, která je připravila o život. Od té doby dívka žila v dětském domově. Šla jsem se s ní seznámit, ale byla velmi uzavřená. Všechno jsem to chápala, dokonce jsem věděla, že se mi první den neozve. Věděla jsem, že Olena je moje dcera. Na jiné děti jsem nechtěla ani pomyslet.
Malá Olena se svýma obrovskýma očima aSe svými tmavě blond kudrnami mi okamžitě připadala tak blízká, že jsem za ní začal chodit každý den. Nekomunikovala se mnou téměř vůbec. Už druhý týden jsem k ní chodila, sedávala vedle ní, vyprávěla jí veselé historky ze života, snažila se s ní spřátelit, ale nešlo to… Ruce mi postupně odevzdávaly. Manžel byl ze mě nervózní.
Také se s Olenou několikrát viděl. Čekali jsme, že na nás promluví, ale ona se nám jen zřídkakdy podívala do očí. Tak jsem se k té dívce upnula, že jsem za ní chodila čtyři měsíce. Za tu dobu s námi nepromluvila jediné slovo. Samozřejmě jsem chápal, že potřebuje čas, ale byla pro ni komunikace se mnou tak vzácná, že se mnou za celé čtyři měsíce nechtěla mluvit.
Potom jsem si myslel, že mě nemá ráda,a že by se s námi v jednom domě necítila dobře. Rozhodla jsem se, že nebudu ubližovat sobě ani své dceři. Jednoho dne jsem do sirotčince přišla znovu, ale tentokrát se rozloučit. Když jsem přišla za Lenočkou, řekla jsem jí: “Tak, moje milá, tohle je naše poslední setkání. Víš, požádala jsem tě, abys mi říkala mami. Já jsem miláček.
Odpusť mi to. Asi se už neuvidíme… zatím. Jakmile jsem se odvrátila, promluvila: “Mami, prosím, neopouštěj mě. Budu mluvit, jen mě tu nenechávej. Padla jsem na kolena a v slzách objala své dítě. Ukázalo se, že její kamarádka Tenečka byla vrácena do školky, protože v noci zlobila.
Olena si myslela, že když bude tiše sedět a nedělat hluk, budou ji mít rádi a rychle ji odvedou pryč. – Samozřejmě že ne, drahoušku. O čem to mluvíš? Budeme pořád spolu, ano? Slibuju ti to,” vzlykala jsem a dusila se slzami.
