Táňa byla velmi hubená dívka a nemohla vydržet spát na kamnech. Teď už je to jednodušší, ale tehdy vedle ní spala babička a nebylo tam vůbec žádné místo. Táňa své rodiče nikdy neviděla. Měla jen babičku a ta byla velmi přísná.
Vzala Táňu do první třídy. Dívka byla smutná, protože všichni kolem ní byli se svými rodiči a ona byla se starou paní. Jedinou útěchou bylo, že paní učitelka byla hodná. Jmenovala se Iryna Antonivna. Jednoho dne pozvala Tánina babička do domu její kamarádky.
Ty babičku Nasťu chválily: “To je ale hodná ženská. Vychovala jsi ji, vzdělala, dostala do školy, i když pořád nevíš, jestli je to tvoje vnučka. Táňa všechno slyšela, ale dělala, že spí.
Z rozhovoru kamarádek se dozvěděla, že její matka je ve vězení a otec už dávno zemřel. Táňa si ve škole vedla dobře, i když se bála vycházet ze třídy, aby se jí spolužáci neposmívali. Jednoho dne se Tanya vrátila domů a chystala se na oběd, když uslyšela zvonek u dveří.
Otevřela dveře. Na prahu stála štíhlá žena: “Koho si přejete?” “Táňo, dcero, jak jsi vyrostla. Dokonce vypadáš jako otcův pilník. Dívka se velmi vyděsila, když se ji cizí žena rozhodla obejmout.
Vykřikla a babička si ji přiběhla poslechnout. – “Babičko, to je moje maminka?” “Běž, vnučko, běž se projít, musím si promluvit s tvou tetou.” “Můžu ji aspoň obejmout?” zeptala se žena lítostivě.
– “Ne,” odpověděla Nasťa ostře, “nenech se zatáhnout do problémů. Jdi pryč, vychovala jsem ji od kolébky až po hrob a sama ji dám do pořádku. Žena přikývla a začala odcházet. Ale Táňa už to nevydržela. “Mami, mami,” vykřikla a vrhla se jí do náruče.
Dlouho se objímaly a plakaly. Ani Nasťina babička nedokázala zadržet slzy. Stále však matce nedovolila, aby byla s dcerou. Od té chvíle uplynulo mnoho let. Tanyin život se změnil.
Studovala velmi dobře, vystudovala vysokou školu, vdala se a dala Nasťině babičce pravnuka. O rok později její babička zemřela. A Táňa si na vlastní matku nikdy nevzpomněla. Zdálo se, že to setkání bylo jen jakýmsi nepochopitelným a zbytečným střípkem jejího života.
