Byl stážistou. Stážoval v městské nemocnici na dětském oddělení. Studoval jsem dobře a myslel jsem si, že jsem připraven pracovat jako dětský lékař. Ale realita se někdy neshoduje s našimi představami. Primář mě provedl po místnosti, představil mi pacienty a zdůraznil, že na oddělení jsou děti z dětského domova.
Řekla, že potřebují zvláštní přístup. Bylo s tím hodně práce. Nebylo to pro něj snadné. Z dětského pláče ho bolelo srdce. Jednoho dne vstoupil na oddělení, kde ležela modrooká dívka se světlými vlasy. Usmála se na něj. Dívka neplakala, ale dívala se na něj velkýma modrýma očima.
Byly jí tři nebo čtyři roky. Přistoupil k ní a pozdravil ji. Podala mu ruku a široce se usmála. Vypadala jako anděl. Ošetřovatelka mi řekla, že ji našli na ulici, byla silně nachlazená a nikdo se o ni nepřišel postarat. Bydlela u tety, ale ta ji neměla ráda, tak utekla. Teta ji opustila. Díky Bohu se uzdravila a po propuštění bude převezena do sirotčince. Jenže dívka o tom ještě nevěděla. Děvčátko se mu velmi líbilo.
Stali se z nich přátelé. Dívka k němu na oplátku také přilnula. Každý den na něj čekala, stála u dveří oddělení a vždy se mu snažila být nablízku. Chodila s ním na oddělení a pomáhala mu, jak jen mohla. Všichni ji milovali, říkali jí “anděl”.
Jednou dívka ukázala lékaři fotografii své matky. Pevně držela fotografii v rukou a políbila ji. Smutně řekla, že je v nebi. “Matka byla hodná, ne jako teta, je zlá, jako čarodějnice z pohádky.” Cvičení skončilo. Andělíček ho nechtěl pustit: – Nechoď, nechoď, jsi můj otec. Loučení bylo pro oba těžké. Olízla se. Poté byla dívka převezena do dětského domova.
Uplynul rok. Oženil se s hodnou, hodnou dívkou. Jednou se s manželkou procházeli v parku a najednou uslyšeli dětský hlas: “Tati, tati,” a malá holčička jim běžela vstříc. Poznal dívku. Jeho žena se na něj překvapeně podívala. Ukázalo se, že se dívky ujali hodní lidé a vyrůstá v milující rodině.