Nyní je mi 24 let a studuji na diplomata. Ale když mi bylo deset let, stala se v naší rodině nepříjemná situace. Můj otec matku dlouho podváděl a v určitém okamžiku se sbalil a odešel za ní. Zůstaly jsme s matkou samy a já si tehdy dělala velké starosti.
Stýskalo se mi po tátovi. O měsíc později se objevil se svou novou ženou a požadoval po mé matce podíl na bytě. Podle zákona měl dostat jeden pokoj. Rozhodl se svůj podíl prodat.
Bylo mu jedno, vedle koho bydlíme, tátu jsem nepoznal. Hodně se změnil, když žil s tou ženou. Matka na rozdíl ode mě brala tuto situaci klidně. Když přišla kupující pokoje a naše budoucí sousedka, všichni jsme stáli na chodbě a čekali na ni.
Matka se bavila s otcem: “Měl by ses stydět, za koupi tohoto bytu jsi neutratil ani korunu.Rozhodl jsem se požádat o podíl. Je ti přece jedno, s kým tvoje dcera bydlí. – Proč bych se měla stydět, podle zákona musím mít podíl na bytě. To je všechno.
– O jakém svědomí to mluvíš? Potřebujeme peníze na koupi bytu. “Probuď se, hlupáku, v 21. století neexistuje svědomí,” řekla rozhořčeně otcova přítelkyně. Měla jsem chuť se na ni vrhnout a poškrábat ji na obličeji. Měli jsme štěstí na souseda.
Varja byla o deset let starší než já. Pomáhala mé matce s domácími pracemi a stali jsme se rodinou. Ráda jsem si s ní po škole povídala, probíraly jsme kluky, nové televizní pořady, mluvily jsme o všem možném.
Tak jsme žily dalších šest let. Během této doby si Varja našetřila na vlastní byt a moje matka si našetřila na koupi svého podílu v našem bytě. Varja se odstěhovala, ale stále jsme v kontaktu.O rok později jsme se dozvěděli, že můj otec zemřel. Nebyl jsem smutný, bylo mi to jedno.
Neviděla jsem ho přes sedm let. Matka mi řekla, že nyní by podle zákona měl ¼ podíl na bytě, kde otec se svou novou ženou bydlel, připadnout mně. Šel jsem sepsat dokumenty. Než jsme šli k právníkovi, otcova žena se rozhodla se mnou promluvit: “Děvče, proč se nevzdáš svého podílu?
Ty a tvoje máma jste neutratily ani korunu, nestydíš se vzít si, co není tvoje.” – Je to podle zákona. Otočil jsem se a šel do kanceláře právníka. Sepsali jsme všechny dokumenty a já prodal pokoj v jejím bytě. Ať si vyzkouší, jaké to bylo pro mě a mou matku. Jak napsal Mario Puzo v mém oblíbeném románu Kmotr: “Pomsta je pokrm, který se jí studený”.
