Celý život jsem žil v hlučném centru města. Můj manžel chtěl mít z balkonu výhled na naše náměstí v celé jeho kráse. A tak utratil peníze za pěkný byt. Už je deset let pryč a strašně mi chybí. Když jsem odešla do důchodu, všimla jsem si, že se mi v tom obrovském bytě velmi špatně bydlí. Jednak mi úklid trvá dlouho, i když používám jen jednu místnost, ale prach je všude. Za druhé, komunální služby mi zabírají polovinu důchodu.
Nejvíc mě štve, že mám spoustu příbuzných, kteří u vás mohou zůstat třeba týden – “Váš byt je velký, vejdeme se tam všichni”. – Říkají mi to nezvaní hosté. Po rozhovoru s dcerou jsem se rozhodla, že je čas se tohoto obrovského bytu zbavit. Můj zeť mi našel klienty, se kterými jsem vyměnil svůj třípokojový byt za jednopokojový byt plus slušnou částku, kterou jsem použil na výlet do lázní. Zbytek peněz jsem rozdělila mezi sebe a dceru.
V novém bytě zeť provedl kosmetické opravy a já jsem si ze starého bytu přivezla nábytek a také nádobí. Zbytek jsem nechala na nových majitelích.
Život se pro mě stal mnohem jednodušší, protože obchod s potravinami byl přímo přes ulici od domu a obchod s alkoholem byl vzdálený pět minut chůze. Nemohla jsem se na své nové bydlení vynadívat. Svůj byt jsem dokázala uklidit za půl hodiny. Příbuzní mě už nenavštěvovali, protože jsem pro ně neměla místo. Dcera a vnoučata za mnou jezdili každý den, protože bydleli nedaleko.
Uvědomila jsem si, že stáří by mělo probíhat v malém, ale útulném bytě. Abych nemusel nikoho žádat o pomoc v domácnosti. Jsem šťastná při pomyšlení, že si mohu sama uklízet a vařit. Líbí se mi, že žiji v harmonii, kterou nikdo neruší.
Dříve můj dům vypadal jako hotel a byl volný. Možná by se se mnou někdo hádal. Koneckonců to dělá mnoho lidí, ale já svůj názor nezměním.
