Mám ve městě příbuzné. Často jezdí na léto do naší vesnice. Obědvají u nás a odjíždějí a nikdy jsme jim nevyčítali ani kousek chleba. Moje matka pro ně nikdy nic nešetřila. Když odjížděli, posílala jim pytel brambor, ovoce, mrkve, dokonce i prase jim schválně naporcovala, aby příbuzní z města neutráceli doma.
A nikdy za to nedostali ani “děkuji”. Každý víkend nám volají a dělají si z našeho života legraci. Říkají, že nemají na nic dost peněz. Je to pochopitelné: teta je v důchodu, její syn je obyčejný elektrikář a manželka pracuje jako uklízečka v továrně. Žijí od výplaty k výplatě. Ale když přijedou na vesnici, nezapomenou při každé příležitosti zmínit, že oni jsou z města a my z venkova. S odporem se dívají na hnůj, ale nevadí jim jíst naše ovoce a zeleninu. Říkají, že je nechutné starat se o dobytek, ale jedí šašlik z téhož dobytka.
Příbuzní se chovají, jako by nevěděli, kdo jsou. Když odcházejí, říkají, že se na ně můžeme spolehnout. Když moje matka brzy vstala a musela jet do města na lékařskou prohlídku, vzpomněl jsem si na jejich slova.
Zavolal jsem manželce svého bratrance. Potřebovali jsme u někoho na dva dny přespat, protože vyšetření bylo drahé a na hotel jsme neměli dost peněz. Příbuzná neodmítla, ale poslala mi ceník: nocleh – 200, jídlo – 150, kulturní vyžití na vlastní náklady. Její drzost mě překvapila.
Vždyť přijít k nám a najíst se od rána do večera je zadarmo, ale zůstat u nich dva dny, to se musí hned zaplatit. Zavolala jsem manželovým rodičům a požádala je o pomoc. Poté jsem se svými příbuznými nekomunikovala.
A teď je léto a oni přišli do naší vesnice jako obvykle. Celá rodina začala vystupovat z auta. Matka jim běžela naproti, ale já ji zastavil: “Ahoj, milí příbuzní. Přišli jste právě včas, maminka uvařila zelné závitky.
Ale ceny se letos změnily. Takže cena za jeden den pro jednu osobu: nocleh – 500, strava – 700; vše je přece přírodní, naše, takže cena je odpovídající. Pokud souhlasíte, jděte do toho, pokud ne, cestu zpět do města znáte. Vyvalily se jim oči. Jejich rozhořčení nebralo konce. Nasedli do auta a odjeli do svého města.
Matka mi řekla, že bych to neměla dělat, že jsou to přece příbuzní. Ale myslím, že jsem udělala správnou věc. Proč to oni mohou dělat a my ne? Co je to za dvojí metr? Na zahradě se neohýbáme, abychom někoho zadarmo nakrmili.
