Před rokem jsem ji potkal, jak se tehdy zdálo, lásku svého života, spřízněnou duši. Teď je mi pětatřicet let. Solidní, jako strýček. S bytem, autem, výnosným povoláním.
V mém životě byly ženy. Ale žádná z nich nevyvolávala takové emoce jako ona. Zamiloval jsem se do ní jako kluk. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – Ona musí být moje. Za každou cenu. Nic mě nemohlo zastavit. Po setkání s ní se ukázalo, že se objevila zdánlivě nepřekonatelná překážka.
Je vdaná a je matkou dvou dětí. Zdálo by se, že osud sám křičí:
„Vzdej to!“. Ale zatímco osud je pomíjivý, přítel je docela hmotný. Řekl: “Proč musíš být vdaná a mít děti? Copak pro tebe není dost svobodných žen?“. Ale já jsem neposlechl ani osud, ani přítele.
Vytrval jsem a ona nakonec souhlasila, že přijme mé pozvání do restaurace. Ten večer byl zlomový, hodně jsme si povídali, našli jsme mnoho styčných bodů a začali si povídat.
Kolem jedenácté večer jsme se vzpamatovali. Řekla, že už musí jít, a utíkala domů. Uvědomil jsem si, že ledy byly prolomeny. Naše tajné schůzky pokračovaly další tři měsíce a nakonec se to stalo!
Opustila svou rodinu, manžela a děti, a přišla bydlet ke mně. Moje štěstí neznalo mezí. Teď jsem ji mohl objímat a líbat v kteroukoli denní či noční dobu.
Asi před měsícem jsem si uvědomil, že mé poblouznění se neproměnilo v lásku. Začala mě dráždit. Už ji u sebe nechci, ale nemůžu jí to říct. Vytrhl jsem ji z její rodiny a teď ji mám vyhodit? Už s ní nechci žít, nemám právo ji vyhodit. musím být jen trpělivý a doufat, že se najde někdo jiný, kdo mi ji vezme. chtěl bych, aby se brzy vrátila do mého života.
