Než jsme se vzali, chodili jsme s Toljou asi tři roky. To byl můj osobní rekord. Předtím jsem s kluky chodila maximálně šest měsíců, do konce období cukroví a kytic. Tolia jsem si vzala, protože jsem neměla na výběr: byla jsem těhotná. Na svatbě jsem vypadala spíš jako buchta než jako nevěsta, protože byl pozdní podzim a byla zima. „Tady je pro tebe dárek“ – řekla teta a podala mi dvě dětské dečky. „Proč dvě?“ – Zeptala jsem se rozpačitě. „Ta druhá nebude zbytečná,“ řekla teta a vrátila se na své místo.
– „To se mi nelíbí, Tole,“ řekla jsem manželovi. Teta byla pověstná tím, že se její slova zázračně naplňovala. Často mezi řečí předpovídala budoucnost. Na její slova jsem rychle zapomněla, protože jsem si svatbu ani neužívala, trpěla jsem otráveností. Žaludek mi rostl skokově, ne skokově, ale po minutách. Nejedla jsem za dva, ale za sedm.
„To tam bydlí slon,“ vtipkoval můj muž a hladil mě po břiše, „s takovým apetitem dítěte si musím najít druhou práci.“ Ultrazvuk odhalil, že budeme mít kluka, a já byla velmi nervózní, protože jsem si moc přála holčičku. Manžel na ultrazvuku doslova skákal radostí. Ne, nemyslete si, že jsem se také nemohla dočkat syna, ale to vím jen já „…,
Jak moc jsem si přála dceru.
Ale dobře… přišel den X. Začala jsem mít kontrakce. Všechno šlo perfektně a do půl hodiny doktor křičel: “Gratuluji! Budete mít holčičku! Měla jsem velkou radost, ale zároveň jsem byla překvapená, protože jsme se na syna připravovali, nakoupili jsme všechno modré a manžel čekal syna… Najednou jsem si uvědomila, že se necítím lépe, a pak jsem viděla, že se mi břicho stále hýbe.
„Dvojnásobné štěstí!“ vykřikla porodní asistentka, „vy jste také porodila syna.“ „Aha,“ řekla jsem. Ukázalo se, že se to stává, když se jedno dítě schovává za druhé a ultrazvuk ukazuje jen to vpředu. Šli jsme tedy pro syna a vrátili se se synem a dcerou. Jsme s manželem šťastní. Teď už u nás doma nikdy není ticho.
