Podařilo se mi ze svého koníčka udělat docela výnosný byznys. Vyrábím panenky a prodávám je ve svém internetovém obchodě. Podnikání je docela úspěšné, panenky jsou drahé, takže vydělávám docela dost. Mám kamarádku, která pracuje jako organizátorka dětských oslav. Jednoho dne mi zavolala a řekla:
“Lesi, ahoj, mám na tebe prosbu. Naše agentura pořádá spoustu charitativních akcí v dětském domově pro postižené děti. Součástí programu by měly být i mistrovské kurzy, ale nic dobrého mě nenapadlo. Víš, tamní děti neběhají ani neskáčou a aktivní činnosti pro ně nejsou vhodné. Pak jsem si vzpomněl na tebe. Panenky jsou přesně to, co potřebujeme!
Ale předem ti říkám, že jde o charitativní projekt, takže budeš muset pracovat bez nároku na mzdu, a když odmítneš, neurazím se. Samozřejmě jsem souhlasila. Začali jsme navštěvovat dětské domovy, viděla jsem tam spoustu věcí a bylo mi všech dětí moc líto. Většina z nich měla velmi tragické životní příběhy.
Být tělesně postižený a zůstat bez rodičů je kruté. Při jedné návštěvě však mou pozornost upoutal chlapec na vozíčku. Když jsem ho uviděl, zamrazilo mě. Vypadal jako můj manžel, jako dva hrášky v lusku. Když jsem přišla domů, začala jsem o tom chlapci manželovi vyprávět.
Ale jakmile jsem se zmínila o adopci, začal na mě křičet. A pak jsem náhodou zmínila chlapcovo jméno a on změnil výraz. Druhý den souhlasil, že se mnou do sirotčince pojede. Když jsme přišli domů, padl na kolena a začal mě prosit, abych si chlapce vzala, všechno mi přiznal. Než jsme se seznámili, měl přítelkyni se stejným jménem. Ale nevěděl, že s ním otěhotněla a porodila chlapce. – „Kol, vstávej, samozřejmě, dítě si vezmeme.
Matky postižených dětí pochopí, jak je těžké se o takové děti starat. My jsme to po adopci měli těžké. Vynaložili jsme spoustu úsilí a peněz na rehabilitaci. Ale teď, když se dívám, jak náš syn hraje fotbal, uvědomuji si, že všechno nebylo marné.
