Před sedmi lety se můj syn oženil. Rozhodli se žít odděleně. Nevadilo mi to. Chtěla jsem si pronajmout byt. Měla jsem jednopokojový byt, který jsem zdědila po matce. Dala jsem jim ho, aby nemuseli bydlet v pronajatém bytě. Jeden můj přítel mi poradil, abych nemovitost nepřeregistrovala.
Můj syn a jeho žena takové překvapení nečekali a byli mi velmi vděční. Po nějaké době jsem však litoval toho, co jsem udělal. Jednoho dne jsem se rozhodl, že je navštívím. Přijel jsem a našel byt v hrozném stavu. Byl to chaos, opravdový chlív. Jak se v takových podmínkách dá žít? Do očí se mi draly slzy.
V tomhle bytě jsem vyrostla, moje matka byla skvělá hospodyně, doma bylo vždycky čisto, a teď takový nepořádek: manželka jejího syna vytvořila opravdový bordel.
Nabídla mi čaj, ale když viděla hrnek, okamžitě odmítla. Myslela jsem si, že třeba nemá čas, děti jsou ještě malé, ale to není omluva. Děti chodí do školky. Moje snacha nepracuje, sedí celý den doma. Nabídla jsem jí pomoc, ale řekla, že je všechno v pořádku a jestli se mi to nelíbí, nemusím chodit. Rozzuřila jsem se a řekla, že se nebudu nečinně dívat, jak z čistého bytu dělá skládku.
Moje snacha zvýšila hlas a řekla, že tohle je její dům a ona je tady pánem. Vstala jsem a začala uklízet sama. Pohrdavě se na mě podívala, vzala si tašku a odešla. Všechno jsem umyla a uklidila a šla domů. Večer mi zavolal syn a požádal mě, abych k nim nechodila; slíbil, že přijde za mnou.
Bylo mi jasné, odkud vítr vane. Uvědomila jsem si, že snacha proti mně poštvala svého syna. Ráno jsem synovi zavolala a řekla jim, aby byt opustili: rozhodla jsem se ho zrekonstruovat. S matkou své snachy mám dobré vztahy. Je to inteligentní žena, ale neumí se svou dcerou mluvit. Od té doby můj syn nepřijel ani nezavolal. Rozhodla jsem se pronajmout si byt.
