Anně bylo devatenáct let, když otěhotněla. Byla sama a její manžel sloužil v armádě. Ona i jeho rodiče ji odmítli podporovat. „Nechci se s dítětem trápit,“ řekla Aniččina matka.
Tchyně se s ní kategoricky odmítla bavit. Podporovala ji pouze sestra jejího otce. Bylo jí čtyřicet, měla několik dětí a celý život pracovala. Anya u ní začala bydlet. Když byl Stas, Aňin manžel, demobilizován, byla jejich dceři už rok. Během jeho působení v armádě Stasova matka svou vnučku nikdy nenavštěvovala.
Aňin otec a matka je navštívili pouze dvakrát. Stas si našel práci jako mechanik v autoservisu. Mladá rodina nadále žila u tety, dcera chodila do školky a Anya mohla chodit do práce. Brzy poté se teta musela přestěhovat do jiného regionu, svůj byt dala na prodej a Anya se Stasem si pronajali byt.
O několik let později Stasova babička zemřela. Tchyně našla kupce na zděděný byt, a ať Stas matku prosil sebevíc, aby byt neprodávala, udělala to po svém. Peníze použila na rekonstrukci bytu a nákup několika věcí. „Můj byt renovovat nebudeš,“ odmítla synovu žádost.
Ukázalo se, že Aňina matka není o nic lepší než macecha. Manžel ji před několika lety opustil a ona zůstala v třípokojovém bytě sama. Ani ji nenapadlo, aby s ní dcera a její rodina bydlely.
Uplynuly roky. Stas a Aňa mají vlastní byt, každý z nich auto, nejstarší dcera chodí do desáté třídy a nejmladší do třetí. Mohou si dovolit každoroční výlety do letovisek. Aňinu matku propustili z práce a Stasova matka odešla do důchodu.
Obě se obrátily na své děti s prosbou o pomoc. Oba byli tvrdě odmítnuti. Jediný člověk, kterému jsou Stas a Anya vždy připraveni pomoci, je Anyina teta.
