K pokladně přišla starší paní se zbožím na vozíku. Vypadala jako venkovská dívka. Prodavačka zkontrolovala zboží, vložila je do tašky a uvedla částku: “To bude dva tisíce tři sta čtyřicet”. “Tady se nedá platit telefonem,” řekla pokladní, “čím to je, že i v našem vesnickém obchodě se dá, ale v supermarketu v hlavním městě ne? Buď platíme kartou, nebo hotově. – Doba kamenná,” zamumlala starší žena a sáhla do peněženky pro plastovou kartu.
Vytáhla ji a vložila do platebního terminálu. “Vložte ji znovu!” – požádala pokladní a pak křikla na svou kolegyni: “Anko, zkontroluj spojení s bankou!” “Není tu žádný internet!” – vykřikla pokladní jménem Anka – “Jak to, že v hlavním městě není internet? Děláte si srandu? Co tě sem přivedlo?” rozčílila se stará paní.
“Budete muset zaplatit hotově,” řekla pokladní. Starší žena proklela hlavní město, tento supermarket a lidi z IT, ale přesto sáhla do peněženky a vytáhla stodolarovou bankovku. “Děláte si ze mě srandu? Dejte mi správné peníze!” požadoval pokladník. “Co je na tom špatného?”
zavtipkovala starší žena. My cizí měnu nepřijímáme!” – odpověděla pokladní.- A náš stát mi posílá důchod na kartu. Ale internet ve vaší zemi nefunguje. Jak mohu zaplatit kartou?” – Nevím. Buď zaplaťte, nebo zboží vraťte.”
– Odbočil jste od tématu. Přijel jsem ze své vesnice, abych si tyto věci koupil! Kdybychom je měli tady, nechodil bych do vašeho vytopeného obchodu. “Babi, já ti je vyměním,” řekl babičce muž stojící za ní. “No tak, vyměň je.
– A za jaký kurz je vyměníme? – Samozřejmě podle kurzu banky. Podíváme se na jejich webové stránky,” řekla a vytáhla chytrý telefon. Internet je online!” vykřikla Anka od druhé pokladny… Všichni lidé stojící ve frontě se na starou paní udiveně dívali.
