“Nikdy by nás nenapadlo, že babička Hedvika bude ve svém stáří dělat rodině tolik starostí. Po svých sedmdesátých narozeninách nám oznámila, že se rozhodla žít sama. Mysleli jsme, že uvolní místo mladší generaci, a ona se zapřela a bylo po všem. Jak může člověk v takovém věku vyhodit děti z domu a žít sám bez doprovodu!“ ‚Jak to, že?‘ zeptala jsem se.
Jadwiga nikdy nežila sama
Jadwiga má 70 let. Je to moje matka, ale všichni v rodině jí už říkají „babička“, protože hodně pomáhala mým starším sourozencům s vnoučaty, a teď jsme si řekli, že by nám pomohla s výchovou mladší generace. Nikdo nečekal, že se jí povede takový kousek!
A právě tato babička Jadwiga nás postavila ke zdi. Jsem její nejmladší syn, je mi 40 let a před dvěma lety jsem se oženil. S manželkou jsme se rozhodli, že nemá smysl hledat samostatný byt, protože babička má v zásobě pěknou M3 a v tomhle věku by už neměla žít sama.
Stejně celý život s někým žila. Předtím s ní byl její manžel a můj otec; starali se o sebe navzájem a vychovávali nás tři – mám ještě starší sestru a bratra. Pak přišla na řadu vnoučata, která také vděčí za mnohé své babičce.
Jeden pokoj jsem také stále obýval já – nejprve sám a nyní se svou ženou. Dlužno dodat, že s těhotnou manželkou. Ula je ve třetím měsíci těhotenství. Dokonce jsme se s babičkou Jadwigou domlouvali, že bychom si mohli pokoje vyměnit, abychom si s rodinou mohli vzít ten větší.
A tak jsme platili 2/3 babiččiných účtů a zabírali 1/3 podlahové plochy. Ani mě nenapadlo, že se věci mohou tak rychle změnit! Za 7 měsíců jsme chtěli využívat babiččinu pomoc…..
Babička Jadwiga mě vyhodila z domu. Jak jen mohla!
Jakmile bylo babičce Jadwigě 70 let, něco se jí v hlavě pokazilo. Začala chodit na nějaká setkání v Klubu seniorů, poznala nové lidi. Myslím, že to ani nebyli jen její přátelé. Vůbec jsem necítila žádné potíže, a je to tady!
Najednou babička vyskočila s rozhodnutím, že chce žít sama, a tím diskuse skončila. Řekla, že je čas, abych se osamostatnila. Na bezesné noci už je moc stará… Navíc je to její byt, nemusí si nic vysvětlovat. Po její smrti se sem stejně budeme moct vrátit, protože pak bude třetina bytu naše.
Babička nás má moc ráda, ráda pomůže s vnoučetem/vnučkou, ale příležitostně, ne natrvalo. Chce mít doma klid, aby si mohla odpočinout. Láska se někdy projevuje tím, že někoho nechá odejít. Co prosím!
Myslela jsem, že je to vtip, ale ona to myslela vážně. Máme čas do konce listopadu, abychom se odstěhovali…..
Jak může být člověk takový, aby neudělal místo mladší generaci, ale vládl sám ve velkém bytě! Sama se tam ani neuživí, nehledě na to, že v tomhle věku je nebezpečné nechat ji bez dozoru… Nelíbí se mi to. Jak mám babičce domluvit?