S tchyní jsem byla od začátku v rozporu. Od prvního pohledu mě nepřijala. Nemám vysokoškolské vzdělání, nepocházím z privilegovaného prostředí a nevypadám jako modelka. Můj manžel také nepochází ze vznešené rodiny a jakoukoli podobnost s Apollónem lze spatřit jen za temné bezměsíčné noci.
Univerzitní titul získal výhradně proto, aby se zavděčil své matce. Můj manžel nepracuje ve své profesi.
Po svatbě jsme žili v pronajatém bytě a tchyně nás navštěvovala jednou týdně. Jedna její návštěva stačila k tomu, abych utekla z domova, kdykoli se naskytla možnost její přítomnosti.Když se nám narodil syn, nebylo už před ní úniku. Musela jsem tiše snášet tchýniny výčitky, ať už byly spravedlivé, nebo ne.
Proč jsem mlčela? Protože jsem se jí bála.
Každé léto jsme s manželem navštěvovali prababičku u moře, jedinou příbuznou, která mě měla opravdu ráda. Před rokem babička zemřela a já zdědila její dvoupokojový byt. S manželem jsme se pak rozhodli, že se tam přestěhujeme. Tchýniny nadávky zesílily, protože jse
m jí odváděla syna. Ale proč bychom se měli potulovat po pronájmech, když jsem dostala byt na tak skvělém místě?
Tchyně dokonce požadovala, abych byt u moře prodala a koupila něco vedle.
Vyměnit moře za tchyni? To vypadám tak hloupě?
Tchyně však našla řešení. Dostala lékařské potvrzení, že kvůli údajným zdravotním problémům potřebuje mořský vzduch. Teď nás prosí o soucit a žádá, aby mohla bydlet u nás. Jsem kategoricky proti. Můj manžel si také uvědomuje, že se náš život změní v peklo, pokud bude jeho matka nablízku.
Proto jsme se rozhodli, že tchyně prodá svůj byt a manžel jí koupí garsonku v našem městě. Ona složí zálohu ze svých peněz a její syn bude zodpovědný za splácení úvěru. Věřím, že budu schopna bránit své, pokud se mě pokusí ovládat v mém vlastním domě.
