Tchyně se mě snaží vyhodit z mého vlastního domu a manžel je prostě nečinný.

Jmenuji se Ludmila. Je mi šestadvacet let a už tři roky jsem vdaná za skvělého muže. Naše manželství se zdálo být dokonalé, dokud se neobjevila moje tchyně. Když jsme se s manželem seznámili, byli jsme nerozluční: trávili jsme spolu téměř všechen volný čas. Náš vztah velmi rychle rozkvetl a brzy jsme se rozhodli, že se k sobě nastěhujeme. Pronajali jsme si byt a začali spolu bydlet. Bylo mi společné bydlení naprosto vyhovující, ale strašně mi vadilo, že se u nás doma pravidelně objevovala tchyně, která byla velmi nerudná a neustále mi četla poznámky.

Připadala jsem si jako přeživší citron a dva dny jsem se od ní držela dál. Podle jejího názoru jsem dělala všechno úplně špatně. Ale to není všechno… Dva roky po naší svatbě můj táta vážně onemocněl a zemřel. Odkázal mi byt, ve kterém posledních několik let žil. Tak jsme se s manželem rozhodli, že se tam přestěhujeme, abychom nemuseli utrácet peníze za pronájem bytu.

Provedli jsme kosmetické opravy a nastěhovali se. Mysleli jsme si, že je to ideální život, protože tchyně bydlela na opačné straně města a začala nás navštěvovat mnohem méně často. Ale naše štěstí netrvalo dlouho. Jednoho dne nás tchyně navštívila. Rozhlédla se kolem a začala chválit byt i čtvrť, ve které se nacházel. Byla nesmírně milá a zdvořilá, ale vše se vyjasnilo, když nám začala naznačovat, že by pro ni bylo hezké přestěhovat se do tohoto útulného a pohodlného bytu.

A řekla, že bychom se měli přestěhovat do jejího jednopokojového bytu v odlehlé a nepříliš příznivé oblasti. A nakonec dodala následující slova: “Pravda, synu, už jsme o všem mluvili. A ty jsi říkal, že ti nevadí, když tady budu bydlet!“.

Byl jsem v šoku a několik minut jsem tuto informaci trávil. Pak jsem jí řekla, že se nechci stěhovat z vlastního domu, a v tu chvíli to začalo… Tchyně málem ztratila hlas, křičela na mě. Vyhrožovala mi rozvodem a chlubila se svými známostmi u soudu, které jí pomohou získat ode mě zpět můj byt. Řekl jsem jí, ať vypadne z mého domu. A můj manžel tam jen stál a nic nedělal. Teď nevím, co mám dělat. Co myslíte, mám se bát, že mi byt seberou?

Související Příspěvky

Rozhovor s prezidentem měl být běžnou součástí komunikace armády. Místo toho se ale řešily otázky o kompetencích i respektu k ústavě. Některé kroky státních institucí v dnešní době už nepůsobí jako standardní administrativní rozhodnutí. Mnohdy to lidé vnímají spíš jako důsledek politických (či osobních) sporů. Nejnovějším případem je zablokovaný rozhovor s Petrem Pavlem, který měl být součástí armádního podcastu Kamufláž. Rozhovor nikdy nevyšel Podcast vznikl přímo na Pražském hradě a původním záměrem bylo, aby přiblížil prezidenta nejen jako vrchního velitele ozbrojených sil, ale také jako normálního člověka. Připravený díl byl naplánován ke zveřejnění začátkem dubna, přesto se ale k veřejnosti nedostal. Podle informací z armádního prostředí došlo k zásahu ze strany Ministerstva obrany České republiky, které zveřejnění zastavilo. Důvody mají souviset s aktuálním napětím mezi vládou a Hradem. „Co jsem pochopil, tak jde nejspíš o důsledek současné roztržky mezi vládou a Hradem. Nebylo by vhodné, aby armáda nyní zviditelňovala Petra Pavla,“ uvedl pro Aktuálně jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany. Armáda mezi politikou a ústavou Zásah do komunikace armády vyvolal mnoho otázek a naštvaných postojů. Ozbrojené síly by podle mnohých názorů měly zůstat mimo politické spory, zvlášť pokud jde o prezentaci prezidenta, který je podle ústavy jejich nejvyšším velitelem. Jenže prezident není v tomto kontextu úplně běžným politickým aktérem, ale klíčovou součástí velení armády. Omezování jeho mediálního prostoru ze strany ministerstva tak působí přinejmenším zvláštně.