Se svým manželem jsem vždy žila v harmonii. Téměř nikdy jsme se nehádali. Snažila jsem se být slušnou ženou a ženou v domácnosti. Brali jsme se ještě na univerzitě. Pak jsem otěhotněla a narodila se nám dvojčata. Když byly děti starší, založili jsme si vlastní malou firmu. Manželovi jsem pomáhala jen částečně, protože jsem se musela starat o děti a být doma hospodyní. Především jsem ráda vařila. Manžel vždycky čekal, až mu o víkendu udělám radost něčím dobrým. Pokaždé jsem se snažila vymyslet nějaké nové jídlo a manžel byl hlavní ochutnávač. Také děti byly vždy zvědavé, co maminka uvaří tentokrát.
Při všech těch starostech, dětech, domácnosti a práci jsem nikdy nevěnovala pozornost tomu, co dělá můj manžel. Nikdy mě nenapadlo, že by mě ten muž mohl podvádět. Faktem je, že poslední rok byl pro nás velmi těžký. Ve firmě se nedařilo a s manželem jsme šetřili, jak se dalo. Manžel dokonce musel cestovat do jiných regionů a podepisovat nové obchodní smlouvy. Děti šly do první třídy, takže jsem byla s nimi.
Jednoho dne, když jsme s manželem jeli z práce domů, nás překvapila krásná žena, kterou jsme neznali. „Vystupovali jsme z auta, když ke mně přiběhla neznámá žena a prostě mi hodila do rukou nosítko,“ říká. ‘Takhle se na mě nedívejte! Nepotřebuju to dítě, když nechce být se mnou. Vezmi si ho pryč! “ – křičela jako pominutá a ukazovala prstem na mého manžela. Stála jsem tam a nechápala, co se děje. “Slíbil jsi, že ji opustíš a budeš se mnou!
Jestli to neuděláš, tak já to dítě nechci!“ “To je pravda! – Žena mi plivla pod nohy, otočila se na podpatku a odešla. Můj šok trval několik minut, než jsem si uvědomila, že držím nosítko. Manžela jsem se na nic neptala, z jeho výrazu jsem poznala, kdo je ta žena a že má chuť se zhroutit k zemi. Mlčky jsme vstoupili do bytu.
V nosítku ležel chlapeček, bylo mu nanejvýš dva týdny. „Vyzvedneš děti ze školy a koupíš všechno, co napíšu pro dítě!“ Muž mlčky přikývl. Od té doby uplynulo osmnáct let. Mnoho mých přátel mě odsuzovalo, nechápali, proč jsem opustila cizí dítě, když už jsem měla dvě dcery. Ale já nepatřila k těm, kdo mají jen pokrevní děti: žádné cizí děti.
Manžela jsem se na tu ženu neptala. Dítě jsem vychovávala jako vlastního syna. Dívky byly šťastné, že teď mají mladšího bratra. Před synem jsme pravdu neskrývali, a když dospěl, celou situaci jsme mu vysvětlili. Překvapivě to přijal s klidem, ani se na svou skutečnou matku neptal. A já jsem byla šťastná.
Měla jsem tři úžasné děti, které nás milovaly. Náš vztah s manželem se od té doby zhoršil, ale snaží se ho napravit, jak nejlépe umí. V den synových narozenin, jeho plnoletosti, jsme se rozhodli, že si s rodinou sedneme. Prostě vřelé rodinné Vánoce. Měly přijet i moje dcery, které jsou teď vdané, mají manžele a žijí odděleně. Právě jsme se chystali usednout ke stolu, když se ozval zvonek. Nečekali jsme žádné další hosty, takže jsem měla obavy.
Celý den mě něco trápilo a měl jsem pravdu. Když jsem vyšel na chodbu, uviděl jsem hubenou ženu, která se podobala ženě, jež mi podala syna přímo do rukou. „Chci mluvit se svým synem!“ – sípala žena. „Vy tady žádného syna nemáte!“ odpověděli jsme se synem sborově. Můj syn zavřel před ženou dveře a pozval všechny ke stolu. A já měla slzy v očích. Byla jsem šťastná, že mám tak úžasného syna, i když nebyl můj.
