Koupili jsme si se synem jízdenky a jeli autobusem do vesnice. Nedaleko vesnice nás zastavila nějaká žena. Nastoupila do autobusu bez jízdenky a jednoduše dala řidiči 10 rijálů na jízdné. Přestože bylo v autobuse spousta volných míst, zastavila se vedle mě a loktem do mě strčila: “Ženo, dej si to dítě na klín, já chci sedět tady.” “Mám lístky na ta místa, které jsem si koupila u pokladny na nádraží. Prosím, přesuňte se, jsou tam ještě volná místa,” odpověděla jsem zdvořile a klidně.
“Mně je to jedno, já jsem taky právě zaplatila jízdné, jestli sis ještě nevšiml. Rád bych si sedl tady!” – odpověděl cestující zvýšeným tónem. Řidič pak ženu požádal, aby si přesedla, protože v taxíku bylo skutečně několik volných míst.
Ona však tvrdohlavě stála u mého místa a na celý autobus křičela, že má právo tam sedět!
Pak začali ostatní cestující, kteří nastoupili do autobusu se mnou, ženu žádat, aby si přesedla. Nikdo přece nechtěl poslouchat, jak celou cestu křičí. A proč dělat povyk kvůli sedadlu? Hned za mnou bylo volné místo, tak proč by si tam nemohla sednout? Snažila jsem se na její výzvy a nadávky nereagovat. Nechtěla jsem bojovat o svého syna. Myslel by si, že mu matka nadává – Okamžitě mi uvolněte místo! Jsem přece stará ženská! – Řekla jsem, že tohle je moje místo a mám lístek. Nehodlám ti uvolnit místo ani si vzít dítě na klín’, ani se k ní neotočím.
Mluvím na syna a ukazuji mu stromy, které vidí z okna. Nechci mu kazit výhled. Mohl by se vyděsit kvůli nevhodným výkřikům. Autobus mezitím zastavil, aby nabral další cestující. Vedle mě však stála žena a odmítala pustit lidi dovnitř. Pak začal celý autobus houkat: “Co je to za nepořádek? Okamžitě mě pusťte do autobusu, musím nutně jet! – Musím rychle přestoupit, nechci přijít pozdě! – Kdo mě nechce pustit dovnitř?
Mám jízdenku, jsem cestující! Pusťte mě dál! – Nezdržujte autobus, už má několik minut zpoždění! Řidiči došla trpělivost. Vstoupil do autobusu, nenápadně vzal drzé cestující věci a vyvedl ji ven. Pak se rozjel dál. V tichosti.
