Když jsem ležel na posteli a předstíral, že usínám, slyšel jsem, jak můj syn mluví s mou ženou. “Ještě chvíli se mnou vydrž, miláčku,” řekl můj syn, “už mu zbývá jen chvilka času. Kolik? Dva nebo tři roky, to je všechno. A pak už bude byt náš.” Tato slova mě zasáhla až do morku kostí.
Nemohla jsem uvěřit, že po vší té lásce, úsilí a výchově, kterou jsem do svého syna vložila, o mně takhle mluví. Bylo mi teprve sedmdesát let a oni mě chtěli zabít, protože potřebovali můj byt. Můj syn a jeho žena se k nám nastěhovali brzy poté, co se vzali, a od té doby s námi žijí. Když moje milovaná žena ještě žila, cítil jsem se jako majitel domu.
Postupem času jsem si všiml, že mým názorům nikdo nenaslouchá a že se mnou zachází jako s nájemníkem, který se bude muset brzy vystěhovat, aby uvolnil místo mladému páru. Když se do mého domu nastěhovala snacha, doufal jsem, že se situace změní k lepšímu, ale bylo to jen horší. Tak jsem se rozhodla, že už toho bylo dost. Nedovolím, aby se mnou zacházeli jako s přítěží, která jim brání v bydlení v mém (pozn.: mém!) bytě. Zavolala jsem starého přítele, aby mi pomohl vyměnit zámek na dveřích, a pak jsme všechny věci vynesli na chodbu. Když jsme se vrátili z práce, naši mladí zuřili. Snažili se dveře otevřít, ale ty se ani nepohnuly.
Můj syn a snacha klepali na dveře a zvonili, ale já je dovnitř nepustila. Věděla jsem, že by mě neposlechli, a tak jsem se s nimi ani nepokoušela mluvit. O několik dní později mi syn volal, aby se omluvil, ale já jsem neměla zájem poslouchat jeho výmluvy. Nemohla jsem mu odpustit, že chtěl mou rychlou smrt, aby získal můj majetek. Měl jsem čest a důstojnost a takovou neúctu jsem neakceptoval.
Rozhodl jsem se prodat byt a přestěhovat se na vesnici, abych si tam užil nový život. Díky penězům získaným z prodeje nemovitosti jsem konečně mohl žít sám pro sebe, o čemž jsem vždycky snil. Věřím, že jsem udělal správnou věc a v mém jednání není žádné sobectví.