Babička Ljuba už přemýšlela o odchodu. Ráno se vydatně nasnídala a sedla si k oknu, aby sledovala, co se děje. “Galino, za dva dny, v neděli, umřu.” Její dcera Galja v tu chvíli právě připravovala oběd. Ztuhla s hrncem v ruce, srdce se jí rozbušilo.” Co máš za lubem? “Přišel můj čas. Žil jsem svůj život, jak nejlépe jsem mohl. Pomoz mi umýt se a připravit. Všechno o pohřbu ti povím později. Ještě je nějaký čas.” “Tak zavoláme všem, aby měli čas se rozloučit.” “Samozřejmě, řekni to všem, chci se všemi mluvit.
Babička sotva vstala a s pomocí dcery si šla lehnout. Byla malá a velmi hubená. Její vrásčitá tvář vyzařovala vřelost a laskavost. Šedivé vlasy měla dobře učesané a sepnuté krásnými sponkami. Babička už dlouho nepomáhala s domácími pracemi, ale ze zvyku si oblékla svou oblíbenou zástěru. Pečlivě si strkala ruce do kapsy zástěry a dlouze se dívala z okna.” “Mami, potřebuju poslat nějaké telegramy na poštu. Jsi v pořádku?”
“Neboj se, jdi s Bohem.” Když byla babička Ljuba sama ve svém bytě, často se ztrácela ve svých myšlenkách. Její vzpomínky ji odváděly daleko, daleko. Právě se vdávala. Sedí s manželem u teplých kamen. Její tchyně ji neměla moc ráda. Byla malého vzrůstu a nebylo jasné, jestli bude ve vesnici k něčemu dobrá.” Všichni se na ni podívali. Bude schopna porodit dítě? ” Ptala se jí tchyně. Ale Ljubanja byla pracovitá a všeuměla. V kolchozu byla vedoucí v zemědělství. Když začali s manželem stavět dům, byla první pomocnicí.
Brzy byl dům postaven a narodila se jí dcera Galia. Když byly holčičce čtyři roky, jejího otce odvedli na frontu. “Ach, jak jsem na tebe čekala, moje šedivá holubičko. No, brzy se uvidíme.” Její těžké myšlenky přerušila dcera. Už šla na poštu a přivedla s sebou lékaře. “Je to dobrý odborník, hodně lidí se k němu chodilo léčit. “Co ti je, babičko Ljubo? ” “Zdá se, že je všechno v pořádku.” Lékař jí změřil krevní tlak, srdeční tep a teplotu. Pak zavolal Galinu a řekl:
“S největší pravděpodobností ji opouštějí síly. Všechny ukazatele jsou v normě. Těžko se to vysvětluje, ale staří lidé cítí okamžik odchodu.” V sobotu Galia matku vykoupala a uložila na čistou postel. Babička Ljuba si lehla a dlouho se dívala do stropu. Jako první přišel plešatý Vasyl. Nesl plné tašky dárků. O něco později dorazila dvojčata Ruslan a Michail. Byla docela tlustá, ale velmi milá. Večer dorazila nejmladší Miloška. Ta nyní vedla velký ústav.
Všem bylo úzko u srdce.
V očích se jim leskly slzy. Nikdo nedokázal pochopit, co se s maminkou děje.” “Maminko, proč se s námi loučíš? Dá-li Bůh, budeš žít ještě jeden den.” “Já už jsem svůj život prožila. Zítra si promluvíme. Do oběda určitě neumřu.” Děti se rozloučily s maminkou a šly pít čaj k velkému stolu. Každé z nich mělo svůj vlastní osud a zdravotní problémy. Byly Galje velmi vděčné, že se o jejich matku stará. Po čaji se všichni věnovali domácím pracím. Během večeře si děti Bábi Ljuby vyprávěly příběhy ze svého života, zatímco ona ležela a mlčky zírala do stropu.
Vzpomínala na těžká válečná léta. Na jaře chodila sbírat shnilé brambory na pole a trávu, aby mohla dětem upéct placky. V lázni našla máslo, kterým se mazalo tělo, a byla šťastná. Děti by měly na čem smažit. Zásoby ve sklepě byly schované za sedmi pečetěmi, jinak by do května nebylo co sázet. Zahrada byla jejich jediným zdrojem příjmů. Šila dětem oblečení z vlastních hadrů a po manželově smrti z jeho. Jedli jsme většinou to, co nám příroda poslala…” Museli jsme se smířit se vším. Takový je přece život! “Na podzim mohla svým dětem prostřít bohatý stůl.
Nejlepšími pochoutkami byly brambory ve slupce a nakládané okurky. Někdy mohly brambory vyměnit za kousek cukru. To byla v domě hostina. Děti byly vyčerpané a hubené. Ale co se dá dělat? Všude kolem byla válka a hlad. Po čtyřiceti letech si Baba Liuba koupila kozu. Přesněji řečeno, vyměnila ji za nový oblek a stříbrné šperky. Byla škoda se ho vzdát, ale nebylo jiné východisko. děti byly velmi nemocné a zároveň. Míša si jednou přinesla neštovice. Museli jsme je všechny přikrýt zelení. Tak se babičce Ljubě vyklubaly žáby. Kluci mohli vždycky něco rozbít.
Jejich hry byly nebezpečné. Mohli jít do lesa a ztratit se. Po válce začal Vaska kouřit froté a učil to ty mladší. Musel zvýšit hlas. Jednou jsem kluky shromáždil za domem a nakrmil je hořkým froté, aby věděli, jak se dělají dospělé věci. Dlouho plakali, ale od té doby už cigaretu do pusy nevzali.” A tak se stalo. “To je život! Vždyť se nedá nic dělat!” Dny následovaly za dny. Přicházeli za ní nápadníci. Ale co by řekla svým dětem?
Nechtěly vidět v domě cizího člověka. Pracovaly společně a pomáhaly matce s domácími pracemi. Jak by jim mohla otevřít a říct, že sama je to těžké a nudné? Někdy by se chtěly vyplakat do mužské vesty a opřít se o mužské rameno.” A jestli urazí děti, nikdy si to neodpustím.” V mládí to bylo s dětmi ještě těžší. Měly neopětovanou lásku a Halyna byla bláznivě milovaná, ale nechtěla vidět takové pány. A teď se snažte vymyslet, co komu říct.” “A co komu říct? Není třeba ronit slzy. Nedovolím ti, aby sis vzala někoho, koho nemiluješ.” “Všechno přejde, i tohle přejde.” Chlapci odešli na vojnu. Okamžitě jsem si vzpomněl na válečná léta. Díky Bohu se vrátili živí a zdraví. Brzy se děti rozprchly jako ptáci z hnízda.
Baba Ljuba zavřela oči a začala usínat za štěbetání dětí. Ráno po snídani se všichni shromáždili u matčiny postele.” Všem se omlouvám. Jestli jsem někoho urazila, odpusťte mi, musíte si navzájem pomáhat. Brzy odejdu.” Děti se začaly rozčilovat, ale babička Ljuba je požádala, aby byly zticha: “Když začala válka, měli jsme hodně práce. “Když začala válka, hřály jsme se s Haliou u kamen a povídaly si. Najednou uslyšela dětský pláč. Šla jsem ke dveřím, otevřela je a uviděla malý uzlíček. Nikdo nebyl poblíž. Opatrně jsem vzal dítě a odnesl ho do domu. Nakrmili jsme ho tím, co jsme měli. Nikdo si pro chlapce nepřišel. Nechali si ho a dali mu jméno Vaško.
Vyrostl z něj hodný chlapec, pomáhal v domácnosti. O rok později jsem u vojenského depa na železnici uviděl dívku podobnou mé Halii. Seděla ve vlaku a utírala si hořké slzy.
Zeptal jsem se jí, co tu dělá, a ona mi řekla, že její rodiče zabil granát a ona zůstala sirotkem. Jmenovala se Maria. Vzala ji k sobě domů. Kde jsou dva, jsou tři. O rok později do vesnice přivezli hromadu dětí. Němci jejich vesnici vypálili a tyto děti se sotva podařilo zachránit. Požádali, aby děti roztřídili do rodin. Kdo by se jich ujal, vždyť neměly co jíst? Podíval jsem se a uviděl dva chlapce, dvojčata, jak se k sobě tisknou a vyděšeně se dívají. Byli to Ruslan a Míša. Získal jsem Jasočku zpět od jejich opilé matky. Donutila ji žebrat a ošklivě ji zbila”.
Děti zmlkly a jen se na sebe dívaly. “A teď jděte pryč, potřebuji si odpočinout,” řekla Baba Ljuba. “Mami, my jsme nic nevěděli!” “A teď jdi pryč.” Baba Ljuba se styděla. Styděla se podívat do očí svých dětí. Děti seděly v kuchyni a vzpomínaly na své dětství. Snažily se poskládat skládačku minulosti. “Když se něco dělo, maminka jim to vždycky řekla. “Nedělejte žádné hlouposti. Pro mě jste všichni stejní. Všichni moji příbuzní – všechny je mám ráda! ” V kostele se rozezněly zvony. Halia vešla do matčina pokoje, aby se zeptala, jestli něco nepotřebuje. Stará žena tam ležela s očima dokořán a úsměvem na tváři. V tichosti zemřela.