Vzali jsme se hned po maturitě. Porodila jsem mu dva syny, z nichž jsou dnes dospělí muži, každý s vlastní rodinou. Teprve když byly děti malé, všimla jsem si, že se můj muž začal poohlížet po jiných ženách. Později jsem si uvědomila, že je to typ člověka, který si nenechá ujít jedinou sukni.
Když děti vyrostly a samy vystudovaly univerzitu, stali jsme se s manželem pro sebe naprosto cizími lidmi. Jeho avantýry jsem nadále snášela jen kvůli dětem, abych jim neublížila. Když ale dospěly, uvědomila jsem si, že už mě nic nedrží zpátky.
Přímo jsem manželovi nabídla rozvod. Sdíleli jsme společný byt a odstěhovali se. Žila jsem tiše ve své samotě. Někdy jsem myslela na svého manžela, vždyť jsme spolu žili tolik let. Ale mrzelo mě, že si na mě nevzpomněl ani o svátcích, nezavolal ani nenapsal. Se svými syny nějak udržoval kontakt. Děti však pochopily, že s ním stále nemám nic společného, a tak se snažily téma svého otce nevytahovat.
Uplynulo už dvanáct let, když najednou někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a… okamžitě se mi zastavil dech. Na prahu stál muž. Za ta léta tolik zestárl. Bylo zřejmé, že mu není dobře, že jeho zdraví už není takové jako dřív. Chvíli jsme tam mlčky stáli a pak jsem ho pustil do domu.
Zpočátku se rozhovor nevyvíjel vůbec dobře. Bylo tolik nevyřčených slov a teď si nemůžeme nic říct. Po druhém šálku čaje muž konečně promluvil o svém životě. Neměl žádnou stabilitu. Příliš pil, jeho zdravotní stav byl špatný, neměl kam jít a navrhl mi, abychom se znovu setkali.
Začal mě prosit o odpuštění za všechny ty roky a za zradu v mládí. Ani nevím, co mám dělat. Na jednu stranu jsme spolu 12 let nemluvili, ani mi nezavolal, neprojevil o mě žádný zájem. Ale možná se jen rozhodl dát mi šanci začít nový život bez minulosti…
Na druhou stranu je to nemocný člověk a není mi cizí. Prožila jsem s ním svá nejlepší léta, je to otec mých dětí, moje první a poslední láska. Definitivní odpověď jsem mu zatím nedala, řekla jsem, že o tom budu přemýšlet. Teď zvažuji všechna pro a proti.
