Když se Elena vrátila domů, byla unavená. Její manžel ji následoval. Nechtělo se jim mluvit. Lena byla velmi unavená, protože to byl náročný den. “Leno, musíme si promluvit,” řekl Viktor. “Teď?” “Ano, zítra se v našem životě hodně změní. Nechci tě stavět do pozice, kdy budeš překvapená. Chci ti všechno říct předem.” – Dobře, doufám, že mi chceš vysvětlit, proč jsi odstoupila od dnešní dohody. Zákazník se mi nelíbil. Nechci s ním pracovat.
A rozhodl jsem se, že tento obchod nepotřebujeme. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. – Tak o čem? – Mám jinou ženu a mám ji už dlouho. Byl jsem s naším společným životem spokojený. Abych byl upřímný, neměl jsem v plánu za ní jít, ale před pár měsíci mi udělala seno. A to jsi nemohl udělat. Co se děje? Olena začala vzpomínat na jejich společný život. Seznámili se v ústavu a vzali se. Pak spolu začali podnikat. Brzy byli úspěšní, měli peníze, koupili si byt, pak druhý. Ale děti neměli… – Chceš za ní jít? – Ne. Chci, abys odešel. Už jsem ti říkal, že mám syna. Dědice. Potřebujeme byt. Oksana a můj syn se zítra stěhují.” – Počkej, co myslíš tím zítra?
To je i můj byt. Jestli chceš bydlet se svou paní, tak si posluž. Jestli se chceš rozvést, tak si posluž. Ale máme spoustu majetku. Byt si rozdělíme. Jestli si ho chceš nechat, dobře, tak mi vyplať můj podíl. A kromě toho mi dej čas, abych se připravil, našel si nové bydlení… A co společnost? Nebudu se s tebou o ni dělit. Firma je napsaná na mě a byt na nás oba, ale jsem si jistá, že ti můžu všechno vzít. Nebudu se s tebou dělit.
Upozorňuji tě, že už tě v tomhle domě ani ve svém životě nechci. Máš padáka. A zítra sem přijde Oksana. Jestli si ty řeči nevezmeš pryč, tak je prostě vyhodím a vyměním zámky v bytě. To je všechno. Elena nejdřív vyndala jeden kufr. Pak druhý. Našla tašky a krabice. Kdyby si měla zabalit, sbalila by toho co nejvíc. Zdálo se, že Viktor usnul. Sbalila své nejcennější nádobí a několik starožitností. Ve tři hodiny ráno otevřela dveře ložnice a rozsvítila. “Co to děláš?” Viktor vyskočil.
– Samozřejmě jsem si sbalil věci. Ráno zvedla telefon a začala hledat právníka. Její manžel neměl přístup k jejím účtům. Právníci už byli připraveni ji přijmout. Elena právníkovi stručně popsala všechny události, které se v jejím životě odehrály za posledních 24 hodin. Alexandr Stěpanovič dlouho mlčel a se zájmem si ženu prohlížel. “Děje se něco?” “Promiňte, abych byla upřímná, čekala jsem, že uvidím další trofejní manželku. Nějakou mladou. A tady… jsem trochu překvapený.” – Tak žij. Oleksandr zavrtěl hlavou: “Mám otázku, ne na vás. Mám otázky na tvého manžela.
Kromě toho, že je to prostě hajzl, když opustí takovou ženskou… Nechápu, na co spoléhá. Byt byl koupen v manželství, je ve společném vlastnictví. Společnost je také naprosto jasná: musíme si ho rozdělit. “Promiň, Eleno, ale můžu tě požádat o osobní jídlo?” “Ano,” odpověděla. “A peníze? Jak si plánujete rozdělit kapitál?” “Nikdy jsme neměli společný rozpočet, moje peníze jsou u mě. Auto je také napsané na mě, na jeho auto si nárok nedělám.
Mám zájem o byt, firmu a daču. – Váš případ je snadné vyhrát. Byl bych rád, kdybyste se rozhodl spolupracovat se mnou, ale takový případ zvládne každý právník. Řekněte mi, kde plánujete bydlet? – Pokusím se vrátit domů. Ale pokud dodrží svůj slib a vymění zámky, budu si muset hledat jiné bydlení. – Teď sepíšeme žádost o rozvod. A žádost o rozdělení majetku a osu…” Oleksandr jí podal klíče. “Co je to?” zeptala se Olena podezíravě. “Klíče od mého druhého bytu. Obvykle tam bydlí přátelé, kolegové nebo moji nejmilejší klienti. Teď je byt prázdný. Napíšu ti adresu.”
