Galina pomalu sestupovala po schodech a v náručí držela své novorozeně. Když vyšla ze vchodu, uviděla, jak všechny její věci vylétly z okna… “Už tě tu nechci vidět!” křičela na ni tchyně. Galia se zastavila, podívala se na místo, kam spadly její věci, a zamyslela se: “To je ale divná louže… Jak rychle se čepice a péřová bunda potopí… Ta péřová bunda!” Dívka popadla dceru pohodlněji a v teniskách se brodila studenou vodou. Z kapes bundy vytáhla pas a peněženku a pokračovala dál. Mokré a špinavé věci zůstaly ležet v kaluži.
“Dcero, opravdu tě vyhodili?” zeptala se Natálie Ivanovna, Galinina matka. Dívka mlčky přikývla. Galině se opravdu nechtělo mluvit, ale věděla, že to musí udělat. “Protože jsem přišla k rodičům s dítětem, bez oblečení a bez velkých peněz, musím odpovídat na otázky,” pomyslela si Galina. “Nech mě s ním promluvit. Jak můžeš vyhodit ženu a dceru na ulici?” navrhl Dmitrij Petrovič, dívčin otec. Galja postavila na stůl šálek čaje a odpověděla: “Tati, nemusíš za nimi chodit. Stejně jim nic nedokážeš. Líza nevypadá ani jako já, ani jako on, má zrzavé vlasy. Ilja se zjevně sám rozhodl, že jsem ji vyvedl na stranu. A jeho tchyně mu to pořád opakuje, protože mě neměla ráda od samého začátku.” “Vidím, že tvoje věci tam pořád jsou,” řekla Natalia Ivanovna.
“Vzal jsem si všechno, co jsem měl. Tchyně mi vyhodila z okna bundu a klobouk, neobtěžoval jsem se je sebrat, byly to Iljovy dárky, tak ať si je sebere. Může je dát své matce nebo své nové ženě,” odpověděla dívka. “Známe se se Zinaidou už dlouho… Než jste se vzali, snila o tom, že uvidí Ilju s Vikou, dcerou svého přítele,” řekla Natalja Ivanovna. “Tak ať jí dá péřovou bundu a klobouk!” odpověděla Galina. Dívka dlouho něco říkala, pokoušela se smát, ale v srdci měla nesnesitelnou, tupou bolest. Večer si Galia sedla s rodiči k filmu, ale vzpomínky jí nedovolily se soustředit. O dni, kdy přivezla Lízu z nemocnice domů, rodičům neřekla. Nechtěla je rozrušit.
Zinaida Petrovna se podívala na vnučku a okamžitě se rozplakala: “Iljušo, podívej se na tu holčičku! Má zrzavé vlasy. Je jasné, že je Galka někde sehnala, a teď je chce pověsit na tebe!” “A co?” zeptala se. V tu chvíli se Galině zdálo, že se jí to všechno neděje. A ta ponižující obvinění, která na ni vrhala tchyně, slyšela jen ve snu, ne ve skutečnosti. Bohužel to nebyl sen. Dívka se bezmocně podívala na svého manžela. Ten se však jen mlčky oblékl a odešel z domu. Ilja byl pryč dva dny, a když se vrátil, řekl: “Máš dvě hodiny na to, aby sis vzala své věci a opustila můj dům!” Galia mlčky balila, když vtom přišla tchyně a rozplývala se radostí.
Starší žena se široce usmívala a pravidelně citovala různá rčení. Například, že vše, co je tajné, dříve či později vyjde najevo. Ale Haliny rodiče své dceři všechno neřekli. Zatajili, že sousedé donekonečna propírají dívčiny kosti a každý si dělá domněnky o tom, od koho má Galia dítě. Lidé se navíc nestyděli a ptali se Natálie Ivanovny přímo, s kým její dcera chodí. Našli se i tací, kteří je obviňovali z toho, že Galju vychovávají nevhodně.
A jednoho dne si Dmitrij Petrovič všiml, že jim někdo namazal vrata dehtem. Utřel bránu dočista a nic neřekl nejen dceři, ale ani své ženě. Po filmu vzala Galja Lízu do náruče a odešla do svého pokoje. Když uložila dítě do postele, posadila se na postel a rozhlédla se kolem sebe. “Tady se skoro nic nezměnilo. Tady je deka, kterou máma ušila vlastníma rukama, a tady je medvídek, kterého jí dal táta,” pomyslela si Galina. Zavřela oči a měla pocit, jako by se nic nestalo. Že neopustila svůj domov a že se nezměnil ani její život s Iljou a Zinaidou Petrovnou. Jen že teď má svou milovanou dceru a je doma… V tu chvíli se z ulice ozvaly hlasy. “Dovedeš si to představit, Galka někde porodila dítě a Ilja ji vyhodil z domu. Lidé říkají, že její věci vyhodili z okna. Teď chodila k rodičům, teď jim dělá ostudu,” řekla babička Tonička. “A ona chtěla všechny jenom podvést.
Dívka se narodila jako zrzka. Galka se nestydí! Není divu, že Zinka byla proti té svatbě. Kdyby si vzal jenom Viki, nepoznal by žádný žal,” hrála si na prodavačku Alevtina. Galja zabouchla okno. V jejich vesnici se pomluvy šířily závratnou rychlostí. Dívka se přikryla dekou a tiše plakala. “Iljušo, proč nespíš?” zeptala se Zinaida Petrovna, když vešla do kuchyně. “Zdálo se mi o všelijakých nesmyslech,” odpověděla Ilja sklesle. “Ano, prožít takovou zradu! Chudák můj chlapec. Všechno přejde. A abych tě rozptýlila, zavolám hosty a pozvu Vikusju, má o tebe velký strach,” řekla Zinaida Petrovna. “Není třeba nikoho zvát, hlavně ne Viku. Vždycky jsem měl rád jenom Galju,” odpověděl Ilja.
“Ale to ti přece udělala ona,” připomněla mu matka. “Mami, já si všechno pamatuju. Potřebuju být sám, tak jdi zítra domů,” odpověděl chlapec. “Ale jak budeš sám?” rozčílila se Zinaida Petrovna. “Budu v pohodě, běž si lehnout,” řekl Ilja. Když matka odešla, mladík přestal předstírat, že je silný, a začal být sám sebou. V očích se mu zaleskly slzy a ponořil se do vzpomínek na to, jak poprvé uviděl Galiu. Tehdy jí byly pouhé tři roky. Později seděli ve stejné lavici a na maturitním večírku Ilja vyznal Galje lásku a vzali se.
Když přišlo ráno, vstoupila Zinaida Petrovna do kuchyně a vykřikla: “Vůbec jsem nešla spát! Přestaň na tu holku myslet, nestojí mi za to!” “Dost!” řekl Ilja ostře. Po několika minutách se zastyděl a pokračoval: “Omlouvám se, že jsem byl hrubý. Rozhodl jsem se, že půjdu k Semjonovu dědečkovi.” “Proč tam musíš jít?” zeptala se matka rozhořčeně. “Jdu pomoci dědečkovi,” odpověděl její syn. O čtyři hodiny později tam Ilja byl. “Pověz mi, co se stalo,” požádal dědečka Semjon, který z výrazu vnukovy tváře všechno pochopil. Ilja věděl, že dědeček mu vždycky pomůže radou. Chlapec starého muže objal a všechno mu vyprávěl.
“Ty jsi zrzavý?” zeptal se Semjon Alexandrovič se smíchem. “Nechápu, co jsem ti řekl tak vtipného,” řekl Ilja s nelibostí. “Něco ti ukážu,” a s tím stařec odešel do pokoje. Stařec podal vnukovi staré fotoalbum a řekl: “Podívej se pozorně. Tohle jsou moji rodiče, zemřeli dřív, než ses narodil. I když je fotka černobílá, dobře si prohlédni barvu matčiných vlasů.” Ilja vběhl do bytu a ze dveří se zeptal matky: “Věděla jsi, že moje prababička byla zrzka?” “Ano,” odpověděl jsem. Zinaida Petrovna se kousla do rtu a neochotně odpověděla: “Věděla jsem to, ale to s tím nemá nic společného! Říkala jsem ti, aby sis vzala Viky, ale ty jsi mě neposlechla!” Ilja se podíval na matku a mlčky opustil byt. Trvalo mu dlouho, než se Galje omluvil. Po nějaké době mu odpustila a o dva roky později se narodil zrzavý chlapeček, který dostal jméno po dědečkovi!
